Lidé na Ukrajině se stále snaží pomoci jak můžou. Khropun se už nedokázal dívat na to, jak lidé trpí a rozhodl se, že jim pomůže s evakuací. Vzal proto školní autobus a 18. března se vydal do vesnice Kozarovyči, asi 40 kilometrů od Kyjeva. Plánoval přivézt zpět civilisty, kteří se bez pomoci nemohli dostat pryč. Při vyjednávání s ruskými vojáky ale nepochodil. Místo toho ho vzali do zajetí a uvrhli do sklepa nedaleké továrny, tvrdí v rozhovoru s BBC.

Vesnice Senkivka leží na severu Ukrajiny a nachází se u ní hraniční přechod s Ruskem i Běloruskem. Dříve žily všechny tyto tři komunity společně. První tvrdá rána přišla po anexi Krymu v roce 2014, nyní jsou vztahy na bodu mrazu.
Život ve vesnici na hranicích Ukrajiny, Ruska a Běloruska: Válka zničila vztahy

Pár dní ho tam drželi společně s dalšími čtyřiceti lidmi. „Bili nás puškami a pěstmi nebo do nás kopali. Pak mi zavázali oči a svázali mi ruce. Taserovali mě a ptali se na informace o naší armádě,“ vzpomíná Khropun na nedávné utrpení.

Téměř po týdnu v temnotě sklepa skupinu zajatců převezli do Běloruska. „Mysleli si, že nic nevidíme, ale já jsem viděl, že projíždíme vesnicemi Ivankiv a Černobylem. Pak jsem si také všiml, že jedeme přes hranice,“ poznamenává. Na místě dostali nové osobní doklady. Všiml si tehdy, že coby místo narození tam Rusové uvedli Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. Tak byla Ukrajina známá předtím, než se osamostatnila.

Bylo to jako návrat do 16. století 

Z Běloruska je převezli do vězení v Rusku. „Mučení tam pokračovalo. Ponižovali nás, museli jsme klečet a nutili nás do nepohodlných pozic. Pokud jsme se jim podívali do očí, byl to důvod pro další výprask. Pokud jsme něco udělali moc pomalu, dalo jim to další záminku. Chovali se k nám nůř než ke zvířatům,“ popisuje Khropun hrůzyplné chvíle.

Když se pokusil spočítat, kolik lidí s ním ve vězení je, došel až k číslu 72. Podle nářků, které ale slyšel z dálky, věděl, že je tam lidí podstatně víc. „Snažili jsme se být si oporou. Některé dny jsme se cítili jako v noční můře a nemohli jsme uvěřit, že se to opravdu děje. Měli jsme pocit, jako bychom cestovali v čase do 16. století,“ vzpomíná.

V ruských kobkách strávil dva týdny, než ho znovu vzali na denní světlo. 7. dubna ho společně se třemi ženami převezli na Krym. Ženy se Khropunovi svěřily, že byly také mučeny. Nikdo z nich netušil, proč je znovu přesouvají, ale několikrát slyšeli Rusy mluvit o určité výměně.

K té došlo 9. dubna nedaleko Záporoží. Ještě předtím, než jim Rusové dovolili přejít most na ukrajinské území, vyměnili si vojenské zajatce. „V Rusku vězní mnoho ukrajinských civilistů. Je to tak, není to výmysl jak tvrdí Kreml. Já jsem toho živým důkazem. Mnozí další nejspíš bohužel nelidské zacházení nepřežijí,“ říká Khropun.

Chlapec se bojí, že mu zmizí i matka

Muž vzpomíná, že během času stráveném v ruském vězení zjistil, že ve vedlejší cele drželi lidi z Černobylu. Jak se později dozvěděl, z města zmizelo 169 členů národní gardy, která měla místo chránit. „Když Rusové se na konci března stáhli, vzali gardisty s sebou,“ doplňuje černobylský inženýr Valerij Semonov.

Kdo přesně byl ve vedlejší místnosti Khropun neví, ale ženě jednoho ze zmizelých vojáků dává tato informace novou naději. „Naposledy jsem s mužem mluvila 31. března, než ho odvlekli. Řekl mi, že je fyzicky v pořádku, ale emočně je to pro něj velmi těžké,“ svěřuje se žena a popisuje, jak se mu třásl hlas. Pro bezpečí rodiny její jméno stanice BBC neuvedla.

Civilisté opouštějí za doprovodu vojáků samozvané Doněcké lidové republiky Mariupol.
Ukrajinka se vydala zachránit rodiče z Mariupolu. Viděla naprostou apokalypsu

Než manžel zmizel, byla s ním v kontaktu nejdříve po telefonu a později přes pevnou linku. „Nikdy mi toho moc neřekl. Jen že je v pořádku a abych se o něj příliš nestrachovala,“ líčí žena. Na jeho popud hned zpočátku invaze uprchla i s rodiči a malým synem do Lvova.

Chlapec se na tátu neustále ptá. „Říkám mu, že je v práci, ale i tak se hodně bojí. Děsí se toho, že zmizím i já, a proto mě všude sleduje. Do práce, do obchodu, nepustí se mě,“ říká mladá matka. Fakt, že jejího manžela Rusko drží v zajetí jí potvrdilo i ukrajinské ministerstvo vnitra. „Je to pro nás velmi těžké. Jediné, co si přeju je, aby ho Rusové propustili,“ dodává vyčerpaná žena.

Pro mučení si jdou dobrovolně

I přes to, že téměř každý, kdo se vrátil z ruského zajetí, vypráví o mučení, Kreml trvá na tom, že Ukrajinci do Ruska přicházejí dobrovolně. „Na takové nehorázné lži ani nechci reagovat,“ komentovala kremelskou propagandu ukrajinská generální prokurátorka Iryna Venediktová.

Doplnila, že Ukrajina ví nejméně o 6000 civilistech v ruském zajetí. „V ruských masmédiích dokonce zaznívají zmínky o milionu zadržených,“ doplnila Venediktová. Jen několika z nich se zatím podařilo vrátit a každý den přichází zprávy o nových nucených deportacích.