Vy jste sice rodák z Velešína, ale vaše studium a profesní počátky jsou spojeny s jinými místy…
Učit jsem začínal takzvaně po vojně ve Vimperku v padesátém pátém roce. Rok na to se otevírala umělecká škola v Kaplici za ředitele Milana Kyzoura, tam jsem přestoupil. Začínali jsme tam sami dva, učil jsem tam housle až do roku 1959. A protože jsem ve Velešíně bydlel a stejně jako někteří žáci jsem do Kaplice dojížděl, zažádal jsem o založení detašované třídy ve Velešíně. Tady jsem pak učil sám až do roku 1971.
V tom roce pak nastoupila i druhá učitelka, Magdalena Valentová. Moje dřívější žákyně. Ta pak po mě školu převzala a ředitelovala v ní až do loňského roku.

Změnil se za všechna ta léta trend výběru nástrojů mezi dětmi?
Od padesátých možná až do osmdesátých let převažoval zájem o smyčcové nástroje, klavír a akordeon. Výjimečně kytara. Její doba nastala později. Méně žáků se hlásilo na violoncella, na violy vůbec, nebo jen málokdo.

Z původní detašované třídy jste postupem doby založil pobočku a dá se říci samostatnou školu. Jak na ni vzpomínáte?
Nejraději vzpomínám na dobu, kdy jsem učil kromě houslí, klavíru a akordeonu souborovou hru a hudební nauku. Tehdy jsme hrávali při různých příležitostech hodně ve velešínském kulturním domě. Ty závěrečné koncerty byly hodně navštěvované. Byla to doba, kdy hudební škola pro Velešín hodně znamenala. Hodně se lidem líbil smyčcový soubor, protože tam byla ta muzika. Technické záležitosti, jako stupnice, akordy, etudy, to je základ. Výsledek je přednesová skladba. A ta děti bavila. A to platí, myslím, i dnes. Soubor, kvarteto, duet, to děti baví víc, než cvičení stupnic a etud.

Utkvěl vám někdo z vašich žáků v paměti?
No jistě a dost. První absolvent, Václav Šimeček, žije v Třeboni, zakladatel Třeboňských pištců. To je můj žák na housle. Ten mi kdysi i zprostředkoval výstavu obrazů a dřevořezeb v Třeboni. Další výraznou žákyní je Marie Pešková, nynější dirigentka velešínského sboru. Pak už zmiňovaná Magdalena Valentová nebo výraznou osobností byla jedna z prvních žákyň Marie Douchová. Vystudovala konzervatoř, provdala za Jana Talicha v Praze a hrála tam i v rozhlasovém orchestru. Další žákyně, Marie Bromová, která se provdala za Karla Ochozku, ředitele borovanské hudební školy. Jejich syn už v té škole také řediteluje. Nebo sestry Opekarovy.

Vy jste také studoval konzervatoř v Praze?
Přijímací zkoušky jsem dělal na violu, pak tehdejší ředitel Holzknecht řekl: „Viola není samostatný nástroj, musíte si přestoupit." Dělal jsem znova přijímací zkoušky na housle. Třetí rok mě pak chtěli přeřadit zpátky na violu. Tak jsem jim poděkoval a nechal jsem toho. Ale dozvěděl se to bývalý ředitel budějovické školy, přijel do Prahy, našel mě v Karlíně u mé tety a říká: „To je škoda toho nechat, dva roky ti započítáme a půjdeš k nám na Pedagogickou fakultu." Pak jsem ještě udělal státní zkoušky na konzervatoři.

Co jste v Praze ještě kromě studia dělal?
Rok jsem pracoval v jedné projekční kanceláři. Tam jsem se hodně naučil a hodilo se mi to, když jsem si později stavěl dům podle vlastního návrhu. Rozkreslil jsem si vnitřní pohledy a vnější pohledy z jednotlivých stran. Bratranec byl stavař a ten mi udělal propočet a sestavil stavební plán. Podle něj jsem to sám postavil.

Neškodilo vám to stavění na ruce?
Musel jsem je každý den rozcvičovat, promasírovat… Tady na domě jsem pracoval od rána, v půl dvanácté jsem šel do školy, tam jsem učil do večera do sedmi. Do půlnoci jsem pak pracoval zase na domě. A v pět ráno znova. To trvalo tři roky.

Kromě hraní i malujete. Výtvarný obor jste neučil?
Ne. To byla jen moje záliba, koníček. Malování mám po tátovi. To byl velmi dobrý kreslíř i malíř. Dělával opravy svatých obrazů do kostelů a kapliček. Dobře malovali i mí sourozenci, dva bratři a sestra. Měli jsme to v rodě. Zkoušel jsem akvarely, později vyškrabování na voskový podklad, olejomalbu. Zkoušel jsem i klasickou kresbu i trochu kubismus.