Patřil k nejrenomovanějším výtvarným umělcům. Maloval šumavská mystéria, výtvarné realizace v architektuře, jeho fantazijní obrazy znázorňují mytologii přírody. Díla Jana Cihly jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie Praha i Alšovy jihočeské galerie. Jan Cihla si nehleděl pouze své výtvarné práce. Po roce 1990 byl hybnou pákou událostí v přeshraniční spolupráci a zasloužil se o propagaci jihočeských výtvarníků například v Německu či Bretani. Spolupracoval s českokrumlovským Regionálním muzeem, především jako poradce pro nákup sbírek.

Denně vystoupal desítky schodů k ateliéru a maloval. Jan Cihla byl duševně a fyzicky akční až do vysokého věku. Maloval také filmové plakáty, ilustroval a graficky upravil povídky Adalberta Stiftera, pracoval i na knihách Klostermanna a jiných. Byl držitelem mnoha cen. Patřil k malířům hory Kleť, kam rád chodíval. Často navštěvoval knihovnu a vždy hleděl a kráčel vpřed.

„Zpráva o úmrtí Jana Cihly mě opravdu velmi zarmoutila,“ říká Ivan Slavík z Regionálního muzea. „Byl to nejen znamenitý umělec, ale také moudrý a nadmíru noblesní člověk, s nímž byla vždy velká radost sdílet okamžik. Nikdy nezapomenu na naše debaty o kultuře, umění, ale také o obyčejných peripetiích občanského a lidského bytí, jichž byl trefným a nezřídka kdy i kritickým glosátorem. Bylo mi velkou ctí podílet se na přípravě jeho několika výstav, a to nejen v našem muzeu, s nímž dlouhodobě spolupracoval, ale v posledních letech i v zahraničí. Pro Český Krumlov, kde žil a tvořil více než šest desetiletí, ale také pro jihočeskou a českou kulturní obec znamená jeho odchod smutnou a nenahraditelnou ztrátu.“

„Já pana Cihlu vnímal od raného mládí,“ vzpomíná českokrumlovský sochař Miroslav Páral. „Byl to pro mě Pan malíř. Bydleli jsme pár metrů od sebe. Byl to nesmírně zajímavý člověk, doslova jsem ho hltal. Jako mladík jsem večer často pozoroval jeho okno v kuchyni, z lampy tam visela mucholapka a v okně seděl černý kocour s oranžovýma očima. Tak jsem namaloval obraz Dům pana JC a dolů před dveře vyzuté dámské střevíce na vysokém podpatku. To symbolizovalo prostor, do kterého vstoupila nádherná ženská.

Posléze jsme se stali kolegy. Velmi jsem si ho vážil jako malíře i jako člověka a vnímal ho jako pána, který si vždy jako ranní rozcvičku dal procházku po Krumlově. Tak pro něho začínal pracovní den. Říkal, že by mě rád navštívil v Kájově… tak na to už bohužel nedojde.“