V roce 1939 unikla díky siru Nicholasi Wintonovi před nacistickým peklem do Anglie. Studovala biologii, je překladatelkou, maluje, píše básně, ale hlavně je nositelkou neutuchajícího optimismu, radosti a lásky. To o ní řekl hudebník, sběratel a výrobce hudebních nástrojů a také učitel Libor Petřvalský, který Ruth Hálové v rámci Štafety Deníku pokládal otázky.

Milá Ruth, mohla bys krátce vylíčit svůj válečný příběh, kdy ses dostala díky siru Wintonovi do Anglie? Někdy se zdá, že život člověka je jakoby naplánovaný, cítíš to tak?

Milý Libore, jsem přesvědčena, že neexistují náhody. Kdybychom připustili jedinou náhodu, nemohli bychom věřit v řád. A já věřím v řád, v Boha, který ho ustanovil, který nás postavil do života a přidělil nám v něm roli. Té se pak zhošťujeme různě dobře nebo méně dobře, to už spočívá na nás. Proto se domnívám, že v mém scénáři byla plánovaná maminka, která měla dost odvahy mě přihlásit do Wintonových seznamů. Byl v něm naplánován Sir Nicholas Winton, který žil podle svého životního kréda, jež opakuje i dnes v 103. roce svého příkladného života: „Pokud něco není nemožné, tak je možné toho dosáhnout.”

Která etapa tvého života je pro tebe nejsilnější?

Nejsilnější je snad vždycky ta přítomná. Minulé etapy odpluly, už nejsou; budoucí jsou nejisté. Prožívám v přítomnosti krásné stáří ve svém rodném kraji a moc si toho vážím.

Jsi malířka a velmi ráda zpíváš. Co pro tebe znamenají barvy a hudba?

Nemyslím, že jsem malířka. Začala jsem malovat, když jsem šla do důchodu. Maluji jen pro radost a maluji to, co nosím v srdci. Barvy jsou – a vždycky byly – pro mne velmi důležité. Odmala pro mne měly i číslice a samohlásky svou danou barvu. Nejvíc jsem litovala nevidomé lidi, kteří jsou ochuzeni o krásy barevného světa. Vizuální vjemy jsou pro mne přirozenější než zvukové, přesto moc ráda poslouchám hudbu jako laik a zpívám jako amatér.

Kolikrát jsi byla v Indii a jak vnímáš tyto cesty? Tvoje překladatelská činnost je velmi bohatá, napsala a vydala jsi i vlastní knihy, můžeš o tom promluvit?

V Indii jsem byla sedmnáctkrát, ale nebyla to Indie, která mě vždy znovu neodolatelně přivábila, byl to Avatár Šrí Satja Saí Baba, který tam do 24. dubna letošního roku žil ve své rodné vsi Puttaparthi. I po opuštění těla nepřestává být naším duchovním vůdcem, ochráncem a učitelem. Jeho učení spočívá na pěti vrozených lidských hodnotách, to jest na pravdě, spravedlnosti či řádu, na lásce, míru a nenásilí. Za posledních 15 let jsem přeložila z angličtiny kolem 20 knih jeho promluv nebo knížek o jeho životě ve službě Indie a veškerého lidstva. Poslední knížka, kterou jsem přeložila letos, se jmenuje Malí prosebníci a pojednává o 35 dětech, které žily v Indii na smetištích a byly svými rodinami nuceny žebrat na ulici. Více o tom najdete na internetové adrese www.bindu.cz.

Psi a kočky tě provázejí životem, jaký je tvůj vztah ke zvířatům?

Láska, Bože láska, kde ťa luďa berú? Pro mne je slovo Láska všeobsáhlé. Bůh je láska, my jsme se narodili z lásky, takže taky jsme láska, a proto ji stale hledáme a bez ní štěstí není. Bez ní by nebyl život a svět by se netočil. Nemohu říci, proč miluji zvířata, prostě je miluji. V mládí jsem se domnívala, že je miluji o trochu víc než lidi, jednoduše proto, že milovat zvířata je snadnější. Potěšitelné je, že teď ve stáří jsem zjistila, že dokážu lidi milovat stejně jako zvířata. Asi jsem se za ten dlouhý život přece něco naučila.

Myslíš, že lidé jsou spíše špatní nebo dobří?

Jsem mikrobiolog, studovala jsem přírodní vědy a vím, že nic není ani černé, ani bílé. Nemůžeme náš svět zařadit do škatulek, protože kam pak nacpeme všechny přechodné formy? A že jich je! Proto bych si s takovou otázkou ani hlavu nelámala. Lidé dobří jsou láskyplní, ti méně dobří jsou lásky potřební. Proto bych své povídání ukončila vzpomínkou na Saí Babovo učení: „Spatřujte dobro, slyšte dobro a konejte dobro” a „Láska je nejúčinnějším nástrojem i nejmocnější zbraní.”