Bez šotka by bylo smutno

Pár příkladů „podlé činnosti“ šotka jsme tehdy uvedli. Zvěstoval Mozartovu operu Únos ze seriálu, oznamoval, že Ženy na poli se pod slunečními paprsky kotily, seznamovací inzerát podepsal „Čekám na tele“. Vytvořil větu, jak „na venkově se chrousti po spaření běžně používali jako jako krmivo pro slepce“… Pomáhali jsme při plenění závazku, kdosi je octem dvou synů, inzerát děkuje svazu žen, že kolektivně pečují o hrb mého otce, vstup kamsi je možný jen na základě povalení vedoucího provozu, ptali jsme se, co předáme našim potokům… Jednou nám málem vyšel titulek celostránkového elaborátu „Přesnost je výsadou králíků“…

Kterak na šotka, to my víme dobře, uzavírali jsme. Je na něho vlastně trvale políčeno celým důkladným systémem sebekontroly a kontroly, ale má to háček – líčí na něho lidé, a s těmi si ta potvora ví rady. Šotka tak musíme uznávat jako velkého a v podstatě nepřemožitelného soupeře. Stokrát ho vychytáme, postoprvé nás ale zase převeze…, končil náš fejeton.

Zdroj: Deník / Redakce

TAKOVÁ BYLA DOBA

Vyšel poplatný době – texty jsme „smolili“ na psacích strojích a po nás je z rukopisů přepisovali do kovových řádek na speciálních sázecích mašinách strojní sazeči, aby z nich další speciální profese, metéři, sestavili stránky novin. To byl ráj pro šotky!

„Špalty“, sazeči vysázené sloupce textů, putovaly začerněné tiskařskou barvou do „korektorny“, na pracoviště, kde je „češtiny mocné“ a pozorné osazenstvo přečetlo a s typograficky vyznačenými chybami vrátilo příslušným sazečům k opravám.

Byly to metry textů, které museli strojní sazeči „opsat“ a korektoři přečíst. Za komunismu šlo skoro denně i o celostránkové „ládováky“ stranických litanií.

Sazeči u mašin už za ta léta byli k obsahu těchto sdělení, která museli převádět, určitě „profesionálně“ imunní. Měli jsme ale mezi nimi mladého chlapce, se sazečskou zkratkou „vobo“, který to sice nikdy nepřiznal, ale kterého musely ty fráze notně „s…“. Čas od času si „ulevil“ nějakým tím „překlepem“ vlastní výroby a „podstrčil“ jej škádlivě korektorům, jestli na něj přijdou.

Když nepřišli, dobíral si je a svou chybu opravil. Někdy na ni ale zapomněl, v novinách vyšla – a bylo „vymalováno“…

Zdroj: Deník / Redakce

POČÍTAČOVÝ PŘEVRAT

Tyhle „kratochvíle“ skončily s přechodem na systém pořizování článků autory samotnými na počítačích. Byly to vzrušující chvíle. Čerstvý absolvent oboru čeština na Jihočeské univerzitě a dobrý publicista se po opakovaném vyplísnění za hrubé chyby na kritiky osopil, co že by po sobě měl něco opravovat, on přece není žádný korektor, ale autor! S dalším mladým kolegou vyrazil zakrátko do světa a zakotvil v Indonésii. Jiný kolega měl na omluvu pojem „autorská slepota“, při níž člověk není schopen vidět chyby ve vlastních textech.

Redakce v pudu sebezáchovy dál držela ve svých řadách korektory, ale tehdejší ředitelství se zásadou, že každý redaktor musí přece umět česky, je zrušilo, aby uspořilo na nákladech. Pro naši praxi byli ale nepostradatelní, a tak jsme si je dál vedli s tím, že jsme jim „připisovali“ autorské honoráře za jiné práce – konkrétně za překlady z rakouského tisku. Ty pořizoval „zadara“ tehdejší šéfredaktor a označoval je zkratkou „nmk“. Hospodářka je pak rozepisovala korektorům.

Zkratka znamenala „našim milým korektorům“, což ale jeden z kolegů „přetlumočil“ z neznalosti doyenovi této funkce Milanu Fridrichovi, dramaturgovi a režiséru Jihočeského divadla, který nám léta v důchodu pomáhal, jako zkratku „na mzdu korektorům“. To se ví, že tohoto dobrého a vzdělaného muže to zasáhlo. Protože ale s námi dělal rád, vysvětlili jsme si to a pokračoval.

Vylepšené techniky editace, kdy nám neviditelný digitální korektor označuje v pořizovaných článcích napáchané prohřešky proti češtině, ukon᠆čily éru kolegy „vobo“ i pana Fridricha. Že by ale skončily i s tiskovými šotky vůbec, to ani náhodou. Stroj na ně jen upozorňuje, opravit by je měl autor sám.

Měl by. Ale znáte to…