S životem se ale pere s úsměvem a o pomoc si řekne jen zřídkakdy. Již brzy mu s nástrahami každodenního života pomůže „chytrá ruka“, kterou získá díky sbírce Konta Bariéry.

Pro jeho maminku Alenu Pavlíkovou Kešnarovou přineslo jeho postižení zprvu šok, ale jak sama říká, cit a láska všechno překonaly a člověk se velmi rychle přestal ptát, protože osud se jej taky neptal. Nejdůležitější bylo připravit Jonáše na život, se kterým se od malička pere s velkou vervou a odhodláním. „Na nic se v podstatě ale připravit nedalo, všechno jsme řešili postupně, jak situace přicházely. A spoustu věcí jsme se snažili nechávat na něm, což teď vidím, že bylo hodně důležité,“ říká Alena Pavlíková Kešnarová.

Jonáš chtěl umět to, co ostatní. To byla motivace. Navíc je z dvojčat, takže i jeho sestra byla určitým motorem. „Byl sice krůček za ní, ale doháněl ji. Nevím, jak moc mu třeba pomáhala, ale myslím, že moc to nebylo. Naopak on je natolik ctižádostivý, že všechno zkoušel vyřešit sám,“ vyzdvihla maminka.

Když Jonáš začal chodit do bazénu, uvažovali doma nad tím, že to přeci nemůže dělat. „Jak bude plavat? A ono to jde a jde to výborně. Jak bude jezdit na kole, lyžovat, běžkovat? Všechno jde,“ zmínila. Hlavně plavání jde Jonášovi skutečně na výbornou. Nedávno přivezl z Evropských paralympijských her mládeže pět medailí včetně zlaté. Jeho snem je přivézt zlato z paralympiády.

Jonáš Kešnar přivezl z Evropských paralympijských her mládeže pět medailí.
Jonáš Kešnar chce zlato z paralympiády

Jonáš sám vzpomíná třeba na to, jak hledal způsob, jak by mohl jezdit na běžkách. Protéza mu tehdy zůstala i s hůlkou zapíchnutá ve sněhu. „Bylo vůbec náročné zkoordinovat pohyb nohou a rukou,“ poznamenal. Stejně tak v běžném životě si Jonáš dokáže poradit s ledasčím.

„Nejsem takový, že bych něco hned vzdal, když mi to napoprvé nejde. Všechno jsem se naučil, protože jsem se to chtěl naučit. Nepřišlo mi, že bych něco nemohl udělat, i když horolezec nebo gymnasta asi nikdy nebudu,“ připouští sympatický mladík, který si už jako malý dokázal s jednou rukou nalít limonádu z velké pet lahve, později se naučil zavázat si tkaničky u bot nebo zapnout zip u bundy. Problém je třeba s vařením, kdy je potřeba jednou rukou držet hrnec a druhou míchat. Ani nehty na zdravé ruce si zatím úplně sám neostříhá. „Naštěstí ale není holka, to by se asi našlo víc věcí,“ pousmála se Jonášova maminka, která se prý často musela držet, aby při prvním nezdaru nepřiskočila na pomoc. „Dívala jsem se a říkala jsem si – neuděláš to za něj, udělá si to sám. A nechávala jsem ho, i když to člověka svádělo. A dnes už si Jonáš málokdy řekne o pomoc,“ chválí ho.

Dosud měl Jonáš k dispozici na pomoc jen obyčejnou nepohyblivou protézu, jak říká jeho maminka – „dřevo“. Nyní již trénuje úchopy předmětů s modernější verzí, kterou ale brzy nahradí „chytrá ruka“. Díky ní by mohl být Jonáš ještě samostatnější než dosud. A to mu jde. „Stojíme nohama pevně na zemi a víme, že ani nová protéza nebude fungovat jako skutečná ruka, ale určitě to zjednoduší spoustu věcí,“ zdůraznila Jonášova maminka.

Jonášovi by nová „chytrá ruka“ neusnadnila jen běžné denní úkony. Jak jeho maminka vysvětlila, všechny možné věci nyní Jonáš dělá pomocí pahýlu pravé ruky, hrbí se, když si chce něco přidržet, a jedna strana jeho těla je tak výrazně přetěžovaná. I to by nová ruka mohla pomoci vyřešit. Úhrada od pojišťovny nebyla v případě Jonáše možná, proto přišla na řadu veřejná sbírka.

„Bylo to ohromné překvapení, jak rychle se ve sbírce Konta Bariéry podařilo sesbírat potřebné peníze. Všem za to patří velké poděkování,“ vyzdvihla. Na Konto Bariéry se podařilo vybrat potřebných 750 tisíc korun i díky sbírce, kterou uspořádali v 5. základní škole v Jindřichově Hradci, kam Jonáš chodil, než nastoupil na obchodní akademii. Na moderní elektronickou protézu si Jonáš musí ještě chvilku počkat, než mu ji přivezou z Německa. „Je to pro nás takový předvánoční a zároveň povánoční dárek. Jonáš je sice natěšený, ale trpělivý,“ usmívá se Alena Pavlíková Kešnarová.