Dva roky přicházejí do kontaktu děti a mládežníci, kteří navštěvují českokrumlovské nízkoprahové centrum Bouda, s jeho programovým pracovníkem Jiřím Mukem.

Čerstvě ženatý devětadvacetiletý muž z Českého Krumlova má radost hlavně z toho, že je za ním a jeho kolegou Ladislavem Michalíkem vidět kus práce. Za poslední rok se totiž klientela Boudy rozrostla. Jinými slovy, ve dvou se to lépe táhne.

Dříve byl na Boudu Ladislav Michalík sám?

Ano. Musel to mít docela těžké. Já v Boudě pracuji dva roky, z toho rok na plný úvazek. Je pravda, že se počet klientů zvýšil, z čehož mám samozřejmě radost.

Co jsi dělal před nástupem do Boudy?

Studoval jsem pedagogiku volného času v Českých Budějovicích. K tomu jsem si samozřejmě sem tam přivydělával. Dělal jsem různé brigády a tak podobně.

Pracuješ s dětmi. Jistě k nim máš velmi vřelý vztah…

Dá se to tak říct. Než jsem nastoupil do školy, pracoval jsem i jako au-pair v Anglii. Děcka jsou tedy určitě součástí mého života. A jak se říká, každý člověk je svým způsobem dítětem. (Smích)

Když jsi nastupoval do nízkoprahového zařízení, věděl jsi, co od té práce můžeš očekávat? Měl jsi nějaké iluze?

Iluze jsem neměl žádné. (Smích) Popravdě jsem pořádně nevěděl, do čeho jdu. Nechal jsem se tedy překvapit. Chtěl jsem to prostě zkusit a musím říct, že se mi tato práce opravdu líbí. Jsem hlavně rád, že je vidět nějaký pokrok. Pořád se to posouvá.

Jak staré děti Boudu navštěvují?

Dá se říct, že všechny věkové kategorie. Například naší pravidelnou činností jsou kapely, které tady zkouší. To jsou většinou mládežníci ve věku patnáct až osmnáct let, takže už trošku dospělejší klientela. Jak je ale nějaký projekt, chodí sem většinou mladší. To je ta nepravidelná činnost, jako například Sprejem bez problémů. Ostatně, tento projekt běží zrovna tento týden. Na podobné akce, které děláme, chodí i jednotlivé školy. To je tady potom nával a věkové zastoupení je dost pestré.

Máš na starosti i mládežnické internetové Rádio ICM…

To máš pravdu. Rádio bylo dříve samostatné pracoviště, ale nyní ho spravuje Bouda, takže jsem ho dostal na starosti. Také tady máme filmovou laboratoř, která je velice zajímavá.

Je těžké získávat na různé projekty, které Bouda pořádá, dotace?

Peníze jsou samozřejmě problém, stejně jako v každé neziskovce. V nízkoprahových zařízeních jich moc není. Když je ale člověk šikovný, umí dobře zažádat, sehnat je může. V tomto je náš šéf Vlasta Kopeček opravdu výborný. Ví, co a jak má dělat. I lidé, kteří v podobných zařízeních pracují, musejí počítat s tím, že výplata není nijak závratná.

Práce v Boudě není určitě jen o kontaktu s dětmi…

Určitě. To je nutné si uvědomit. Je to totiž i obrovská úředničina. Žádáš, píšeš rozpočty, pak to vyhodnocuješ. Pořád nějaká administrativa. Papírování je tedy opravdu mnoho.

Čerpáte také inspiraci od jiných nízkoprahových zařízeních?

Kolega Ladislav Michalík byl například v třebíčském nízkoprahovém klubu Barák nebo na zkušené v brněnském klubu, ale také na studijním pobytu v německém Chemnitzu.

Je něco, co tě v poslední době v rámci Boudy opravdu překvapilo?

Překvapuje mě neustále něco. Tato práce je specifická tím, že je různorodá, častokrát se stane, že člověk dopředu neodhadne, co ho čeká, a musí improvizovat.

Nestane se někdy, že Boudu navštíví nezvladatelné dítě, které tam vyvádí?

Stává se to, ale není to tak často. Máme tady svá pravidla, které musí každý příchozí respektovat, aby nám neudělal z Boudy „kůlničku na dříví“.

Co rád děláš ve svém volném čase?

Ve volném čase se věnuji typickým činnostem. Jezdím na kole, chodím na výlety nebo cvičím na kytaru či si čtu nějakou knížku.

Myslíš, že je tady mládež něčím specifická?

Podle mých zkušeností si myslím, že je specifická tím, že je ovlivněna městem Český Krumlov, který je jedinečný nejen svými památkami, ale i kulturou a vlastně svojí atmosférou. V Boudě se potkávám se zajímavými mladými lidmi, počínaje muzikanty, ale i výtvarníky, tanečníky a dalšími, kteří svým způsobem fušují do umění, což si myslím, že v takové míře vzhledem k počtu obyvatel není v jiných městech tak obvyklé.