Pašijové hry, Hořické kulturní léto, Muzeum rádií nebo Brána Šumavy, to vše jsou synonyma, která mohou Hořice na Šumavě charakterizovat více než cokoliv jiného. Pravda, je k tomu potřeba přidat i typický strmý kopec, na kterém Hořice už určitě nejméně osm stovek let leží.

Byť dnes obec najdete mírně mimo hlavní tah z Českého Krumlova ke břehům Lipna, je dobré si někdy udělat onu malou zajížďku. Navíc už zajížďku po kompletně vyspraveném vnitřním průtahu obcí. To si může vedení obce připsat i jako poměrně velký úspěch, který ušetřil zdejšímu rozpočtu asi šest milionů korun.

„Silnice byla totiž v dezolátním stavu a stát ji chtěl převést do našeho vlastnictví,“ zavzpomínal na dobu nedávnou starosta Slavomír Čurda.

To by znamenalo opravit ji na vlastní náklady. Ale z čeho? Vždyť jen pokles příjmů do obecního rozpočtu z daňového přerozdělení, tedy od státu, je více než hmatatelný.

„Za loňský rok jsme takto přišli o 15,2 procenta, tedy z rozpočtu, který se pohybuje kolem 14,5 milionu korun nám ubylo ještě 1,1 milionu,“ konstatoval starosta Slavomír Čurda. Letos tu navíc očekávají osmnáctiprocentní pokles téhož příjmu.

Silnici nakonec opravil Jihočeský kraj, ale i tak je nutno zkrátka šetřit. „Ze svého jsme hodně zainvestovali do oprav chodníků a autobusových zastávek, v jednom z obecních bytových domů jsme vyměnili rozvody odpadů a vody,“ vyjmenoval starosta s tím, že některé investice musely zkrátka počkat na letošní rok.

Zastupitelstvo se při rozhodování o současných i budoucích investicích drží poměrně zkrátka, protože se rozhodlo, že během současného volebního roku nepředá dalšímu vedení obce zadlužený rozpočet.

Fenomén Pašijových her

Asi největším kulturním dědictvím Hořic na Šumavě jsou takzvané Pašijové hry, tedy hry o posledních dnech a hodinách Ježíše Krista.

Jejich tradice sahá údajně také až do 13. století. První oficiální uvedení z novodobé historie se ale váže k roku 1816, kdy Paul Gröllhesl, tehdy hořický občan, povoláním tkadlec, sepsal hru s názvem Utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista - truchlohra o pěti jednáních s předehrou.

Nadcházejících 24 let hrávali hru místní obyvatelé především v sálech zdejších hospod. Představení se sice konala bez kostýmů a hereckých hvězd, ale možná právě proto si vydobyla obrovskou oblibu. Ta vedla k tomu, že obec k tomuto účelu postavila zvláštní divadlo.

To bylo otevřeno 25. června 1893. Na délku měřilo 80 metrů a široké bylo skoro patnáct metrů. Pojmout mělo až 1500 diváků! Však jen první rok po jeho otevření je navštívilo 40 000 lidí.

Mezi hosty pašijových her se zařadili i členové císařské rodiny, členové předních šlechtických rodů, vysocí církevní hodnostáři a další významné osobnosti.

V roce 1897 tady dokonce natočili na toto téma první celovečerní film i američtí filmaři. Hrálo se ovšem nejen novozákonní téma ukřižování.

Další hořický unikát je muzeum rádií

Hlavní duší i motorem hořického muzea rádií je Antonín Brodňanský. Rádia byla a jsou všude kolem něj. Celou sbírku míval svého času i doma, ale vzhledem k tomu, že dnes čítá přes dvě stovky kusů, muselo dojít ke stěhování do jedné z místností bývalé školy, kde je vystavena podstatná část expozice.

V dalších dvou místnostech jsou pak sklad a dílna. „Sám ani nevím, kolik už jich tam dneska je,“ okomentoval zakladatel s úsměvem.

K prvním exponátům se dostal vlastně náhodou. Nejdříve rádia lidem z okolí opravoval. Pár mu jich tak zůstalo doma, protože už si jejich majitelé koupili nový přístroj. „A už jsem v tom lítal,“ dodává Brodňanský.

Postupem doby se dostal k takovým unikátům, jako je přístroj Ontario, který zbyl po amerických vojácích ze druhé světové války ve Světlíku. A to není jen tak ledajaká mašinka. „Tehdy to rádio stálo 99,9 dolaru,“ podotkl průvodce muzeem Jan Winzig.

„A průměrně ojeté auto stálo tehdy 120 dolarů,“ dodal. V hořické sbírce je možné uvidět, ale v mnoha případech i uslyšet (protože mnoho exponátů je funkčních), opravdové skvosty.

Například rádio, které se vyrábělo pouze pro mlynáře. Důvod? Oni jediní měli svého času k dispozici stejnosměrný proud. Nebo přístroj Filadelfie, autorádio, rozdělené na dvě části. Jedna umístěná v interiéru vozu, druhá u motoru, dálkově ovládaná bovdenem.

Pokud si myslíte, že počítačový joystick je vynálezem moderní doby, pak vás v Hořicích vyvedou z omylu, protože už před zhruba šedesáti lety se vyráběla rádia ovládaná přesně tímto způsobem.

Muzum má první československý tranzistorový přijímač, první tuzemskou televizi a mnoho dalších. „Každý přístroj má svoji historii,“ říká Antonín Brodňanský.

„Ať už nějakou zvláštní technickou, nebo i zajímavost, když se mi je podařilo získat. Na jednom z nich jsme kdysi dokonce i sáňkovali,“ shrnul se smíchem. Nemělo by asi smysl vyjmenovat všechny zdejší zázraky techniky. Něco je také dobré nechat jako překvapení pro návštěvníka.

Něco z historie obce

První písemné zmínky o Hořicích na Šumavě pocházejí zhruba z poloviny 13. století, konkrétně o zdejší faře se píše už v roce 1248.

Obec postupně patřila i různým pánům, ať už to byli páni z Kosovy Hory, samotný Záviš z Falkenštejna nebo Vítkovci z Krumlova. V roce 1290 je odkoupil cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě. Jemu patřila obec až do poloviny 19. století.

Obec měla velice důmyslně promyšlený systém sedmi kamenných kašen, které byly mezi sebou navzájem propojené ať už kvůli zásobování vodou k běžnému užitku, tak i pro případ požárů.

Ty se Hořicím nevyhýbaly a podle některých názorů stojí i za vznikem jména obce. Dodnes se obec může pyšnit i původním městským pranýřem z roku 1549 a kostelem svaté Kateřiny.