Toho se Alena Odlová nenadála, že jednou bude v ochranném obleku odebírat vzorky lidem potenciálně nakaženým nebezpečnou infekcí. Je fyzioterapeutkou na rehabilitaci českokrumlovské nemocnice. Kvůli nouzovému stavu cvičení s pacienty skončilo. Po několika dnech se však Alena Odlová k práci v nemocnici vrátila. Avšak tam, kam se nikdo nehrnul – na odběrové místo.

„Sestry, které jsou k vůli uzavření svých oddělení doma, jsou v pohotovosti,“ vypráví Alena Odlová. „Pak přišla výzva, aby se přihlásil, kdo je ochotný pracovat na odběrovém místě. Obvolala nás vedoucí. V první chvíli jsem se opravdu lekla. Nikdo mě nenutil tu práci vzít, ale moc lidí na výběr nebylo. Maminky s dětmi nepadaly v úvahu. Měly jsme čas na rozmyšlenou. Zhodnotila jsem to, probrala s manželem. Letos mi bude padesát, jsem zdravá, při odběrech budu celá chráněná, tak snad to nějak vydržíme.“ Zařídili se na to i doma, paní Alena se vystěhovala z manželova pokoje. Nepříjemné je, že se nevídá s vnučkou, ale nechce ji ohrozit.

A tak Alena Odlová nastoupila do práce, kterou nikdy nedělala. Musela se vše naučit, především to, jak si neustále dávat pozor a počínat si tak, aby neohrozila sebe a své okolí. „Ale zaběhly jsme se. Pracujeme ve dvojicích. Kolegyně je laborantka. Musely jsme se nejprve sladit. Vše jsme se naučily, vše běží, jak má,“ říká paní Alena.

Pracovníci krumlovského odběrového místa smí odbavit maximálně dvanáct lidí denně, aby se vše včetně vyhodnocení vzorků plynule stíhalo.

„Lidé přicházející na odběry jsou disciplinovaní, když jich tam bylo víc, přišla pro každý případ i policie, ale lidé jsou rozumní, “ oceňuje paní Alena. Jakmile se zahalí do ochranného obleku, nesmí se ničeho dotýkat a vejít do zázemí odběrového místa, musí být celou dobu venku. Kromě obleku má nasazený respirátor a ochranný štít, samozřejmostí jsou rukavice. „Já mám kromě toho také dioptrické brýle, které si musím na obličej přilepit, aby mi neklouzaly. Nesmím si totiž na obličej sahat,“ přibližuje odběrová sestra, jaké to je, pracovat chráněná od hlavy až k patě. „Vlasy si musím stáhnout do čepičky, teď člověk nemůže jít ani k holiči, to je hrůza,“ směje se. „Ale dá se to vydržet. Také si dopředu plánuji, co budu jíst, vypouštím třeba ranní kávu, abych nemusela běhat na toaletu a z ochranného obleku se vysvlékat. To řešíte takové věci, jaké by vás zpočátku ani nenapadly. Jakmile oblek sundám, musí se vyhodit. Svlékat ho musíme opatrně, abych se ho nikde nedotkla, pak se musí správně zabalit. Člověk při tom má obavy, ale v tomto případě je strach užitečný, abychom to nedělali zbrkle.“

Dvojice na odběrovém místě se střídají, a střídají se i ve dvojici, protože jedna sestra odebírá lidem vzorky, druhá pomáhá s administrativou, odebírá ampulky se vzorky, připravuje je k odvozu do Českých Budějovic. Předtím musí ještě zkontrolovat jména, aby bylo vše v pořádku. Poté musí sestry vše vydezinfikovat a uklidit.

„Je to zajímavá zkušenost,“ říká paní Alena. „Myslela jsem si, že mě za roky mé práce v nemocnici už nic překvapit nemůže, ale takovéto práce jsem se nenadála. V ochranném obleku se cítím bezpečně. Mnohem více jsem se bála na ambulanci před uzavřením rehabilitace, kdy ještě nošení roušek nebylo povinné. Měla jsem strach z každého pacienta, protože při cvičen jsme u nich blízko, i doma jsem z toho byla ve stresu.“