Kliknutím zvětšítePodíváme-li se na zdravotní stav posledních tří velikánů buquoyského rodu, tedy na Jiřího Františka Augusta (1781–1851), Jiřího Jana Jindřicha (1814–1882) a Karla Bonaventuru II. (1854– 1911), vyvstává otázka, zda tito muži nebyli dílem osudu vybráni k odchodu na onen svět vždy po dlouhém a těžkém boji se zákeřnou nemocí. Ze všech nejvíce však o život bojoval nejmladší z této trojice statečných mužů, hrabě Karel Bonaventura II., nositel jména po císařském generálovi, jenž poslední část svého života strávil v intenzivní péči nejlepších vídeňských i pražských lékařů. Více než dva roky byl totiž hospitalizován na lůžku v renomovaném vídeňském sanatoriu doktora Antona Loewa (1847–1907) na diagnostickém oddělení.
Pacienty sanatoria se staly přední osobnosti dané doby napříč kulturním i politickým spektrem od umělců až po významné aristokraty a členy císařské rodiny – císařova vnučka Elisabetha Maria Windisch–Grätz (1883–1963) zde v roce 1906 podstoupila apendektomii. Ve stejné době jako hrabě Karel Bonaventura II. se zde léčil také slavný hudební skladatel Gustav Mahler (1860–1911).
Karel Bonaventura II. se do sanatoria dostal krátce po pohřbu svého mladšího bratra Ferdinanda Marii, během kterého měl hraběte bodnout do ruky infikovaný hmyz. Jeho tělo se pak muselo vypořádat s infekcí, která postupně vyústila v otravu krve. Je také možné, že tato sepse vyvolala či spíše prohloubila zdravotní problémy, s nimiž se hrabě Buquoy mohl již dříve potýkat.
Výstava na hradě Rožmberku Po stopách nemocí posledních Buquoyů je k vidění do 30. září.
V sanatoriu dr. Loewa o zdravotní stav hraběte Buquoye pečovali doktoři Schräter a Steinlechler, kteří byli v pravidelném korespondenčním styku s rodinným lékařem Růžičkou, jenž sídlil v Nových Hradech. Pozici hlavního konzultanta zastával doktor Julius Hochenheg (1859– 1940), přednosta druhé chirurgické univerzitní kliniky a člen Nejvyšší zdravotní rady, který byl za své zásluhy roku 1914 císařem Františkem Josefem (1830–1916) povýšen do šlechtického stavu. Díky dochované pravidelné korespondenci lékařů a vydávanému bulletinu je tak i nám dnes umožněno udělat si představu o závažnosti nemoci hraběte.
Po několika měsících apatického až agonického stavu pacienta došlo ke zlepšení, ve které vzhledem k vážnosti nemoci již nikdo nedoufal. Krátký optimismus však brzy vystřídalo zklamání v podobě dalšího zhoršení zdravotního stavu. Lékaři nemohli dělat nic víc než kontrolovat abnormálně velkou ztrátu krve, stabilizovat vykyvující se horečné stavy hraběte a tišit jeho nesnesitelné bolesti kokainovými injekcemi.
Karel Bonaventura II. v sanatoriu dr. Loewa; Martina Chumová.
Hrabě Karel Bonaventura II. nakonec zemřel v sanatoriu 9. srpna roku 1911. Podle záznamu v lékařském bulletinu z osudného dne došlo ke kolapsu životně důležitých funkcí a následné zástavě srdce.
Po třech dnech bylo tělo hraběte z Vídně převezeno v doprovodu stráže do Nových Hradů. Trasa smutečního průvodu z tamějšího kostela vedla přes náměstí kolem radnice, dále zámeckým nádvořím až k rodinné hrobce.
Průvod byl tvořen zástupci všech důležitých organizací a státnických osob, s nimiž hrabě po dlouhá léta spolupracoval; mezi nimi kupříkladu Adolf Josef a Ida Schwarzenbergovi, rodina Czerninova či z blízkých přátel Karl Maria Coudenhove, dlouholetý místodržitel v Čechách. Smuteční vůz vezl na 90 věnců a bouquetů s osobními vzkazy, jež vyjadřovaly upřímný zármutek nad odchodem Karla Bonaventury II.
Pohřbu se v neposlední řadě zúčastnil i arcivévoda František Ferdinand d´Este, který se o tři roky později s manželkou Žofií Chotkovou stal v červnu roku 1914 obětí atentátu v Sarajevu, což mělo za následek vypuknutí první světové války.
Autor: Mgr. Veronika Polnická, zpracoval: Marek Kuchař
48
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
