Letos oslaví šedesátiny.
V patnácti letech svého věku společně se svojí matkou emigroval do Švýcarska. Vystudoval malířství a volnou grafiku na Akademii výtvarných umění v Karlsruhe a Freiburgu. V Německu také žil až do devadesátých let minulého století. Pak se přestěhoval do Prahy a poté do Českého Krumlova.

Tolik data víceméně známá. Jenomže už méně lidí ví, že Jindra v přestávkách při malování nejen rád vaří, ale často se chápe kytary a hraje muziku různých historických období. Nejčastěji vystupuje 
v duu s Radkem Interholzem.  Nyní by měli natočit i studiové CD.  Podle svých slov hrou na kytaru jednak relaxuje 
a jednak kompenzuje samotu, kterou malíři a ilustrátoři zpravidla zažívají při své tvorbě. A je tu i velký rozdíl v přístupu k věci. „Když se ti nějaká čára nelíbí, tak ji vezmeš 
a vygumuješ nebo zkoriguješ. Když ti nevyhoří dům nebo nepřijde jiná kalamita, vydrží taková tvorba celá staletí. U té hudby je to úplný opak. Ta je postavena v čase. Pokud ji hraješ, musíš jí v tom daném okamžiku dát to správné, tón, rytmus, čas… Tam absolutně nemáš žádnou možnost opravy," naznačil Jindra Čapek rozdílnost.

Tón je navíc potřeba nejprve vytvořit v hlavě, poté jde z mozku do těla, do nástroje a zase zpět do hlavy. „To je úžasný zážitek, něco jako droga," míní Jindra Čapek.

Méně známých tváří Jindry Čapka je zcela určitě více. Dobrým příkladem budiž i to, že jeho včerejší vyznání z lásky k muzice přerušil telefonát jeho kamaráda, který žádal 
o radu. „Jak připravíš lilek? Nejdřív ho musíš nasolit, aby pustil šťávu," začal ilustrátor sáhodlouhý výklad do telefonu včetně kulinářských podrobností. Později dodal, že jistou dobu žil také v Itálii a že miluje i italskou kuchyni.