Bílé holubice míru s košťátky na nohách připomínají holubi Ludvíka Ferencziho z Besednice. Poklid a mír z hejna těchto půvabných ptáků opravdu vyzařuje, když se se spokojeným vrkáním promenádují doma na dvoře.
S chovem holubů začal Ludvík Ferenczi v dětství. A nebyl sám, holuby chovali i jiní kluci. Žádný div, že jednoho dne vzali holuby do školy, aby si je vyměnili , podobně jako to dělají sběratelé známek.
„Měl jsem ho v krabici v šatně, kde jsme s klukama měnili. A když mi ve škole holub ulítl z tašky, dostal jsem vynadáno, že si ze školy dělám holubník!“ vzpomínal se smíchem besednický chovatel.
„To je český bublák bílý,“ říká Ludvík Ferenczi, který se jako umělecký kovář má co ohánět. Volného času mu mnoho nezbývá, ale svých čtyřiceti nádherných holubů se nemíní vzdát.
Jeho bílí holoubci si váží domova. Jakoby tušili, že je venku ve volné přírodě nic pěkného nečeká a stali by se snadným terčem dravců, drží se doma. Co by si také venku počali s vějíři dlouhých pírek, jež jim kryjí a zdobí nohy.
„Peří na nohách jim nevadí. Narodili se s ním a jsou na ně zvyklí. Pochodují s ním po dvoře. Jsou to uklízecí čety, které zametají dvůr,“ smál se chovatel. Jeho bubláci ale nejsou po tom zametání nijak ušmudlaní. Milují vodu, ve které se moc rádi a často koupají.
Doma si zvykli
Holuby začal Ludvík Ferenczi chovat už jako kluk v páté třídě. Ale chová i drůbež, králíky a exoty.
„Doma si zvykli. Žena už si mě tak vzala a dětem se to líbí. Máme i andulky a křečky.“ Mimochodem děti má čtyři, ženu na mateřské dovolené, přesto sní o tom, že chov českých bubláků ještě rozšíří. „Ale už se to staví. Jenom kdyby bylo víc času,“ povzdychl si. Ani po výstavách už nejezdí tak často, jako dřív.
V minulosti bydleli holubi na každém dvoře ve vsi. Teď sehnat výstavního holuba do chovu na obměnu krve, znamená najezdit spoustu kilometrů.
„Tohoto plemene je málo. Sháním ho po celé republice. Vím, že jeden chovatel jich má pět set. Jeho chov bych chtěl vidět,“ přeje si a doufá, že jednou majitele obřího chovu navštíví.
