„Hrdost, dřina, píle, všechno je to v síle! Nic však nejde bez dřiny, my jsme Sokol Chvalšiny!"  hřímá parta chvalšinských, zhruba osmnáctiletých mladíků s fanouškovskými šálami kolem krku.

Takové fanoušky mohou na většině fotbalových hřišť v okrese Chvalšinským závidět.  Přesto se ne vždycky setkají s pochopením ostatních diváků, které prý ruší.

Parta asi deseti kluků, kteří si říkají Ultras Chvalšiny,  se dala dohromady asi před tři čtvrtě rokem.   „Začal jsem chodit na hokej a pak sem na fotbal. Začalo se mi to líbit, tak jsme se pustili do fandění," líčil Štěpán Bártl.
„Nechal jsem vyrobit šály, půjčil jsem si buben z Budvar arény, megafon už jsem měl koupený."

Občas se k nim přidávají další, třeba po svém zápase fotbaloví mladší žáci. Škoda je, že se nepřipojují i starší diváci.

„Jsme perfektní parta.  Máme své pokřiky.  Většinou zkopírované odjinud, ale asi jeden nebo dva své vlastní. Ty vymýšlíme vždy při utkání. Kromě choreografií, které děláme na velké papíry doma. I pyrotechniku tady máme."

Taková příprava na fandění je fajn, má ale jednu  vadu. Leze  do peněz. „Potřebovali bychom na ty papíry a podobně vybírat nějaké peníze, jenomže lidí nás podezírají, že je užijeme na jiné věci. Chtěli jsme se třeba složit na buben, ale asi z toho nic nebude, protože, aby každý z nás dal na něj pětistovku, to je moc," říká Vojta Decarli.

Nápadů, jak fandění zdokonalit, mají kluci dost, ale bez financí je zrealizují dost těžko.

Největším rivalem je Větřní, to jsou zápasy pro správné fandění jako dělané a nejlepší je, když se občas podaří vytvořit  bombastickou atmosféru a pořádný kotel.