Vědí vůbec obyvatelé regionu, jak poskytnout první pomoc? Test Českokrumlovského deníku ukázal, že lidé povědomí o první pomoci celkem mají, ale praxe za ní silně pokulhává.

Z deseti oslovených respondentů v Českém Krumlově, mezi nimiž byli starší i mladí lidé, maminka novorozence, ale i obsluha zimního stadionu nebo vedoucí fotbalového klubu, si všichni teoreticky dokázali poradit s osobou v bezvědomí i se zastavením tepenného krvácení. Odpověděli správně nebo s drobnějšími chybami. Ovšem mnozí dodávali, že kdyby opravdu museli pomoci zakrvácenému nebo bezvládně ležícímu člověku, nevědí, co by to s nimi udělalo. „Asi bych zpanikařila. V práci jsme ale měli školení a první pomoc bych snad zvládla,“ řekla například slečna Alice z Českého Krumlova. „Otázka však je, čeho bych byla v praxi schopna,“ dodala.

Na „lámání chleba“ došlo v okamžiku, když jsme v ulicích Českého Krumlova ve spolupráci s tamní střední zdravotnickou školou na figurantech vyzkoušeli, zdali se lidé v nouzi od svého okolí dočkají nějaké pomoci.

Mladá studentka předstírala náhlé bolesti břicha, které byly tak intenzivní, že dívka prakticky nebyla schopna další chůze. Nevolnost ji přepadla před prodejnou potravin na Plešivci. Kolemjdoucí sice dívka, svírající si břicho, upoutala, ale vzhledem k tomu, že neupadla do mrákot, pokračovali dál. Mnozí se ovšem ještě otáčeli, očividně jim vrtalo v hlavě, co s děvčetem je a jestli je třeba něco podniknout.

„No, viděla jsem, že se drží za břicho,“ připustila starší žena, která kolem děvčete pokračovala dál v cestě za nákupem. „Ale dneska, když se zeptáte, ještě vám někdo vynadá,“ dodala.

Jako první projevil starost o dívku, jíž dělala doprovod kamarádka, kolemjdoucí důchodce. „Nejlepší bude zavolat taxíka nebo sanitku. Tak půjdeme do hospody,“ zval děvčata ne na panáka, ale na místo, kde předpokládal existenci telefonu.

„Neměl jsem mobil u sebe, takže jsem nemohl nikam zavolat. Myslím, že je normální pomáhat,“ vysvětlil, proč neprošel lhostejně kolem. Na dotaz, zda se sám někdy dostal do situace, kdy potřeboval pomoci, odpověděl, že si zatím vždycky pomohl sám. „Lidi by určitě chtěli děvčatům pomoci, stejně jako já,“ řekl další starší muž. „Horší by to bylo večer. To si mohou říct, že jde dotyčný z hospody a má dost.“

Po dívce s bolestmi se ohlížel také mladší muž v pracovním obleku, jménem Jiří. Ve spěchu do obchodu pro svačinu ale nepřibrzdil. „No, zdála se mi nějaká divná,“ připustil. „Odcházel od ní ale nějaký kluk. Jo, držela se za břicho, teď je vidět, že je jí hůř. Třeba jí šel ten kluk zavolat záchranku,“ mínil.

Nereagující paní Eva zase dumala, zda dívka není opilá. „Napřed jsem si říkala, že je asi opilá nebo zfetovaná, a potom, že je v jiném stavu. Pak jsem zahlédla, že se usmívá, tak jsem si řekla, že to nebude tak hrozné. Jinak bych jí pomohla.“)

Skupinu přicházejících žen ale děvče chladnými nenechalo. Okamžitě se seskupily kolem. „Kde tě to bolí? Zavoláme sanitku, žádný, že dojdeš domů. To bude slepák,“ hotovily se k akci. „Samozřejmě jsme chtěly pomoci. Vždyť jsme mámy od dětí,“ shodly se Jolana Žahourová a Vlasta Laisková. „Když si představím, že by to postihlo dceru a nikdo jí nepomohl, tak to je hrozné,“ doplnila Jolana Žahourová.

Další pokus jsme učinili na cestě k autobusovému nádraží. „Viděla jsem, že dívce není dobře. Já bych jí pomohla, ale jede mi teď autobus,“ spěchala pryč mladá žena Míša.

Co zaznělo během testu

Libuše: Jednou jsem se nachomýtla ke zraněnému s tepenným krvácením. Byl to otřesný pohled, když ze zápěstí stříkala krev. Byla jsem vyděšená. Nemohla jsem ani mluvit.

Zdeněk: Jak bych pomohl člověku v bezvědomí? Zrcátkem bych zjistil, jestli dýchá, a pak zavolal helikoptéru.

Radek: Před lety jsem byl u toho, když auto srazilo cyklistku, která dopadla přímo před moje auto. Hned jsem jí poskytl pomoc. Nebylo to pro mě nic zvláštního, na vojně jsem dělal lapiducha. Když jsem ale pak chtěl odjet, nebyl jsem schopen řídit. Z té zakrvácené ženy jsem byl úplně mimo.