Na bedrech tak měli několik desítek baráků v dosti hrozném stavu. Co přineslo čtvrt století nápravy? Když se městem památek UNESCO projdete dnes, vypadá to jako zázrak. K těm, kdo se o to zasloužili, patří především dceřiná společnost města – Českokrumlovský rozvojový fond (ČKRF), který byl založen v roce 1991.

K „sametovým dědicům" přináleží také obchodní společnost ve stoprocentním vlastnictví města Český Krumlov. Je to jakási rarita v České republice, která má punc jakosti a jinakosti. V popředí její činnosti figuruje starost o rozvoj cestovního ruchu. Českokrumlovský rozvojový fond (ČKRF), jenž byl založen v roce 1991, však také každoročně tisíce lidí z celého světa láká díky promyšlené koordinaci atraktivních nabídek i s jinými „byznysmeny", investory nebo památkáři či umělci. Začátky po pádu komunistického režimu byly neprobádané. O to více je znát, jak se za 25 let unikátní město proměnilo. Z trosek se brousí klenot. Deník si ke vzpomínání, jak to bylo, vybral dva nyní nejpovolanější muže – ředitele a jednatele ČKRF Miroslava Reitingera a ekonoma a zástupce ředitele ČKRF Josefa Hermanna.


„Hned po prvních svobodných volbách v roce 1990 jsme jakožto nově zvolení zastupitelé celou záležitost, jak historické centrum opravit, velmi promýšleli. Bylo to zásadní, neboť tehdy bylo odhadováno, že oprava historického centra města bude potřebovat asi 6 miliard korun. Částka byla kosmická!" zdůrazňuje Josef Hermann. V silách města nebylo takové břímě unést. Musel by přijít superman a říct, jak tyto prostředky vydělat. Polistopadoví zastupitelé zůstali v realitě; někdy však z dědictví komunismu měli deprese.

Chtělo to odvahu. „Ani státní pomoc nepřipadala v úvahu. Základním záměrem, který jsme po revoluci ihned připravovali v čele s novým starostou Janem Vondroušem, bylo to, že by bylo dobré vytvořit jakousi akciovou, nebo jinou obchodní společnost, do níž by byla vložena část portfolia nemovitostí; a s tím by se hospodařilo jako s městským majetkem. Další část, s níž by si město finančně nevědělo rady, by byla nabídnuta do privatizace pro fyzické osoby. To se také stalo. Čtvrtina klíčových nemovitostí byla vložena do společnosti – v prosinci 1991 byl zaregistrován Českokrumlovský rozvojový fond jako spol. s r.o. –, tři čtvrtiny majetku byly nabídnuty k privatizaci," vysvětluje Josef Hermann. „Do městské společnosti bylo vloženo pět desítek objektů. Nyní, ale v jiné struktuře, má fond v majetku polovinu objektů. Tehdy bylo nesmírně záslužné, že se prvnímu polistopadovému starostovi a Radě města podařilo na město Český Krumlov bezplatně převést majetek, který byl dříve ve vlastnictví OPBH, čili Okresního podniku bytového hospodářství," doplňuje Miroslav Reitinger, který pracuje pro ČKRF od poloviny 90. let.

Činovníci alchymistického města na Vltavě předvedli počínaje rokem 1990 husarské kousky, o niž leckde ani nesnili. „Velmi aktivní přístup mnoha lidí a zejména starosty Jana Vondrouše přispěl k tomu, že Krumlov získal daleko více majetku, než se tak stalo v jiných městech. Tento moment v množství informací často zapadne, což je škoda," vypichuje Miroslav Reitinger.

Transformace 250 až 300 objektů, o něž se jednalo při porevolučním převodu, bylo pořádné sousto. Aby nedošlo k zásadním pochybením, spolupracovali zástupci města a poté společnost ČKRF s celou řadou expertů a odborných skupin, i s právníky – kupříkladu s kaplickým Milanem Marko, jenž pomohl s veledůležitou privatizační vyhláškou.

Sehnat peníze na obnovu zničené městské infrastruktury nebo na vybudování nové a moderní bylo jednou z priorit. „Po roce 1989 muselo dojít k obrovským investicím do mnoha věcí, třeba zajistit i plynofikaci širšího centra města. Celá 90. léta se nesla ve znamení rekonstrukce – bylo nutné opravit či vybudovat inženýrské a dopravní sítě," připomíná Miroslav Reitinger.

Ve zprávě Strategie rozvoje ČKRF z roku 1992 naleznete, že firmou American Appraisal byl odhad celkové hodnoty nemovitostí fondu určen na závratné částky = mezi 395 300 000 až 489 350 000 korun (tehdejších Kčs). Avšak účetní hodnota – ve shodě s československými účetními metodami – by nepřevýšila 200 000 000 Kčs. Ale i tak fond spravoval a spravuje astronomické sumy…

Pozitivní je, že poradní experty neposlechl ČKRF doslova a dopísmene. Jinak by se například musela přestěhovat hudební škola v Kostelní ulici. „Je nemyslitelné, aby se ze Základní umělecké školy Český Krumlov staly pokoje pro turisty. Tržní nájem by se po komplexní rekonstrukci mohl pohybovat od milionu do milionu a půl korun za rok. Nájem pro školu činí 250 000 korun ročně. Tento objekt je využíván jako hudební škola po několik staletí. To nebylo možné dopustit. Navíc fond každoročně přispívá na opravy, údržbu, tvoří rezervy i pro tento hodnotný objekt," svorně prohlašují Reitinger a Hermann.

Po této obhajobě klasického využití městského – umění zasvěcenému – prostoru se vracejí k vysvětlení, jak to bylo s privatizací kdysi zchátralých nemovitostí. „Byly dvě cesty možností, jak řešit obrovský dluh. První z nich znamenala, že jsme zmiňované tři čtvrtiny nemovitostí nabídli do privatizace. Objekty si mohli s přednostním právem koupit podle dobře připravené vyhlášky buď ti, kdo již v nemovitosti bydleli, nebo ti, kdo v objektech již měli živnost. Podmínky této privatizace tedy zvýhodňovaly místní občany a podnikatele, kteří si na svůj podnikatelský záměr mohli půjčit v bankách; a mnozí tak učinili – na nákup půl milionu až milion, na rekonstrukci podle velikosti dva až pět milionů korun. Čeští investoři pak sami začali nemovitosti opravovat a podnikat v nich, aby splatili bankovní úvěry. Objekty v centru před válkou patřily z 90 % Němcům, tudíž se na ně nevztahovaly restituce. Proto, když se převedly do majetku města, tak jsme jejich přednostní koupi nabídli místním lidem. Cizí nebo zahraniční kapitál se k privatizaci nemohl prakticky dostat. Kdo podnikal a bydlel v Krumlově, měl vyhláškou vyhrazenou přednost,"vyzdvihuje Josef Hermann.

Tento privatizační model měl podporu zastupitelstva, které do roku 2001 plnilo funkci valné hromady fondu. (Pozn. red.: Od roku 2001 – po novele zákona o obcích – funkci valné hromady ČKRF plní Rada města Český Krumlov. Zastupitelstvo se poradními hlasy může vyjadřovat k činnosti a rozhodováním ČKRF; avšak je to dáno dohodou nad rámec právního zákona. Tudíž zastupitelé jako takoví nemají po roce 2001 výkonnou ani schvalovací moc z hlediska správy fondu. Toto bývá někdy nebo často předmětem rozepří a nepochopení.)
„Pro dotvoření celého obrazu privatizace je potřeba připomenout její druhou linii. Kromě této městské linie doplňkově existoval jakýsi státní privatizační proud. Státní podniky prodávaly své majetky ve své vlastní linii; byly to především drobnější podniky. Ale toho bylo méně," zmiňuje pro dokreslení Miroslav Reitinger. A stěžuje si: „Stát v privatizačním procesu moc nepomohl. Příkladem toho je opravdový „pomníček" – hotel Vyšehrad."

„Co se týká hospodaření s majetkem vloženého do fondu, byl v zásadě – od roku 1991 do roku 2002 – svěřen do kompetence zastupitelů. V počátcích se reagovalo i na znalecké posudky poradního týmu nebo zpracované externí firmou American Appraisal. Vycházelo se z navrhované strategie, jak naložit s nemovitým majetkem, tak z klíčového doporučení, aby se město orientovalo na cestovní ruch. Českokrumlovský rozvojový fond měl být tou organizací, která bude mít podporu cestovního ruchu na starosti a bude ji koordinovat. Bylo potřeba opravit nemovitosti, najít způsoby, jak získat kapitál. A opravené město nabízet jako „produkt cestovního ruchu". Od začátku fond vyvíjel možnosti, jak Krumlov propagovat co nejlépe," ozřejmuje smysluplnost ČKRF Josef Hermann.

Samozřejmě, že městská společnost neřešila jenom koncepci rozvoje a privatizační cestu číslo jedna, ale i dva. Co to obnášelo? Vyjednávat s mnoha investory, uvažovat o tom, zda objekty prodat, nebo pronajmout, či vlastními silami provozovat. Aby se odlehčilo nákladům na rekonstrukce a naopak se sehnali peníze na opravy jiné, bylo nutné oznámit nabídky prodeje. Příkladem náročné a úspěšné investice vynikl již zesnulý válečný veterán Jan Horal. „Kupní položky za hotel Růže a za hotel Krumlov se vyšplhaly na více než 100 milionů korun; rekonstrukce obou hotelů pak pro pana Horala znamenaly náklady více než 300 milionů korun. To by si město nemohlo dovolit. Navíc jeho vstup do města a jeho působení zde byly veskrze pozitivní," shodují se Reitinger a Hermann.
Oba vůdčí manažeři fondu říkají, že jednoduché nebylo jednání a rozhodování ohledně prodeje hotelu Vídeň. „Původně to vypadalo tak, že tu organizátoři Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov, čili agentura Auviex, vybuduje společenské a festivalové centrum; nakonec z jejich koncepce odstoupil obchodní partner, tak se komplex hotelu Vídeň prodával opakovaně formou veřejné nabídky. Vzhledem k naprosté zchátralosti objektu se velmi obtížně hledal investor, který by do kompletní rekonstrukce byl schopen dát částku téměř 100 milionů korun. Nakonec se takový investor našel a za komplex hotelu nabídl ze tří zájemců nejvyšší kupní cenu, a to 1,5 milionů korun; teď je známý jako hotel Bellevue, člen společnosti Asten Hotels," podotýkají Reitinger a Hermann.

Jednatel ČKRF Miroslav Reitinger je do současnosti jednoznačně přesvědčen, že fond zabezpečuje velmi efektivní a perspektivní správu městského majetku. Hodně si – stejně jako jeho zástupce Josef Hermann – cení, že se kromě sféry blízké hoteliérům daří ještě dnes udržet strukturu pronájmů, která zohledňuje domácí podnikatele. „Jsme rádi, že součástí fondu je třeba knihkupectví paní Troupové v Horní ulici, prodejny zdravé výživy či hudebnin v Masné ulici, potraviny na Latránu nebo muzeum obchodu v Radniční ulici," vyjmenovávají společně, k čemuž připojují: „Ve druhé polovině 90. let byla snaha udržet v centru města tradiční firmy – na Latránu zůstaly obchod Baťa nebo Oděvy u Jošta, ty vystřídaly třeboňský Otavan. Bohužel na přelomu tisíciletí a poté došlo k velkým globalizačním vlnám. Důsledkem toho se menší firmy přesouvaly do obchodních center, z historického jádra města zmizela tradiční Lira; tvář města se výrazně proměnila. Fond se ale tento trend snaží vyvážit."

Jako kuriozity a perličky této péče Miroslav Reitinger uvádí: „Vyjma snahy zachovat přijatelné podmínky pro české podnikatele lze upozornit ctitele historie na architektonické rekonstrukce, o čemž svědčí řada dřevěných stropů, figurálních maleb, dekorativních výzdob, pěkných fasád. Jako raritu bych rád zmínil krčmu a restauraci v Šatlavské ulici. Menší prostory, kde bylo pár míst k sezení, se zajímavě rozšířily po celkové rekonstrukci. Nyní krásně klenuté sklepení bylo předtím zcela zasypáno sutí a zazděno. Nádherná místnost se objevila právě díky aktivitám fondu."

Oba manažeři ubezpečují, že ČKRF jde směrem maximální transparentnosti: „Kromě zákona o veřejných zakázkách máme nastavena vnitřní přísná pravidla. Ačkoliv nás i někdo napadá, ctíme čestný a rovnoprávný přístup ke všem obchodním partnerům. Doufáme, že se nám podařilo i adekvátně zabezpečit ubytování lidem, kteří se kvůli rekonstrukcím či investičním záměrům museli přestěhovat z centra města nebo z kláštera do fondem na 100 let od města pronajatého a následně zrekonstruovaného panelového domu Za Nádražím."

Pokud shrneme, kolik učinil ČKRF investic v podobě oprav a rekonstrukcí nemovitého majetku od roku 1993 do roku 2013, pak se dostaneme k závratnému číslu téměř 480 milionů korun.

Určitě sami vyhledáte ve výročních zprávách fondu (pozn. red.: na stránkách www.ckfond.cz) další ekonomické ukazatele. Poté můžete usoudit, jak lidé zaměstnaní ve společnosti Českokrumlovský rozvojový fond a správních orgánech či Radě města hospodaří s městským majetkem. Obraz minulosti vám, čtenářům Deníku, načrtli v tomto ohlédnutí dva z nich.

Autor: Pavel Pokorný