Předvánoční klasiku shánění dárků asi netřeba komentovat. Středobodem tohoto období je u mne opět můj synek. A to už za komentář stojí, protože by mohl někomu z vás přinést inspiraci.
Jako každý rok, také letos, přišly na přetřes dárky. „Taťko, já bych chtěl to a to a to a ještě tudyto s tímhle a k tomu tohle,“ začal nedávno syn. „Tak to sepíšeme a pošleme Ježíškovi, ať ti to koupí pod stromeček,“ já na to. Fajn, sepsáno, ujednáno. Jenomže, když jsem se na ten seznam podíval, neodpustil jsem si poznámku. „Je toho opravdu hodně, to si vůbec nejsem jistý, jestli na tolik dárků bude mít Ježíšek dost peněz.“
Syn se zarazil, prohlédl si seznam a i když ještě neumí číst, pokýval hlavou a moudře dodal: „To máš pravdu taťko. Víš co? Tak mi ty dárky radši kup ty.“ Naštěstí jsme ani jeden neztratili duchapřítomnost a okamžitě rozvíjeli situaci dál. „Dobře, já ti koupím jenom něco, zbytek nechám na něm,“ povídám.
„Tak jo,“ zareagoval kluk. „A dáš mi to ráno, než se vzbudím, taky pod stromeček.“ Zkuste to také tak. Je to lepší, než sáhodlouhé konstrukce o tom, kdo a proč dárky skutečně nosí. Tak hezké Vánoce.
