Profesionální vodní záchranář Milan Bukáček má své zkušenosti s první pomocí ať už jako profesionál, ale i z dřívějších let ještě jako naprostý laik.

„Mám i osobní zkušenost ještě z doby, kdy jsem byl na vojně. Přijeli jsme k automobilové nehodě a na silnici ležel mladý kluk sražený autem. Byl při vědomí, ale nikde kolem žádný výstražný trojúhelník, nikdo, kdo by odkláněl dopravu, jen stojící lidé,“ vzpomíná Bukáček.

„Začal jsem organizovat situaci na místě a nevím, jestli jsem mu zachránil život, ale určitě jsem přispěl k tomu, aby byl psychicky ve větší pohodě. Protože najednou viděl, že se něco začíná dít, že někdo pomáhá, že někdo někam volá, že se s ním už prostě něco děje.“ Vedle klasických úkonů první pomoci je i takový pocit velice důležitý.

Z hlediska současné kvality výuky v některých autoškolách nebo i v základních školách jsou znalosti většinou na nízké úrovni. Z toho pak vyplývá i absence pomoci.

„Lidé se dost často bojí někomu pomoci, protože nevědí jak,“ konstatoval včera Bukáček. „Věřím tomu, že člověk by rád pomohl, ale bojí se důsledků. Buď dělá, že nic nevidí, nebo, že se ho to netýká, nebo prostě odejde či ujede.To může mít fatální následky.“

Podle zákona, pokud člověk neposkytne druhému pomoc, dopouští se minimálně přestupku. Tím pádem může skončit i u soudu.

Stejně tak ovšem, pokud ji poskytne špatně. Stačilo by kolikrát velmi málo, každý rok jedno tříhodinové školení.

„My například objíždíme jednotlivé kamenolomy firmy Kámen a písek, kde jsou zaměstnanci prakticky odříznuti od okolí. Po jednom z našich školení se tam skutečně stal těžký úraz a oni udělali přesně to, co jsme je naučili. Poté nám firma děkovala, že její zaměstnanci tak zachránili kolegovi život.“

Ale je potřeba si uvědomit, že jsme ohroženi všichni, každý z nás.