Okupace

„Z hlášení jsem byl otřesen, poněvadž několik hodin před tím vyšel v jihočeské Pravdě můj článek Na Šumavě stále ticho po pěšině, ve kterém jsem vyzýval k výraznějšímu uplatňování demokratického procesu Pražského jara v Jihočeském kraji i na našem okrese. Uváděl jsem v něm, že my, Jihočeši, naříkáme, že jsme zaostalý kraj a při rozdělování ze společného krajíce přijdeme zkrátka a že si určitě nepomůžeme tím, že stojíme na okraji obrodného procesu a málo se angažujeme v naplňování akčního programu, která nám dává dosti prostoru,“ vzpomíná Karel Podruh.

Normalizace

Po zveřejnění takových článků se autor zpravidla dočkal nějaké perzekuce. Neblahé tušení se plně potvrdilo, když v začínající normalizaci obdržel Podruh od ředitele organizace, kde tehdy pracoval, výpověď. „Označil můj článek za kontrarevoluční výzvu a dále mimo jiné uvedl, že jsem vyzýval k ještě radikálnějšímu zapojení do takzvaného obrodného procesu i když v této době bylo již zcela jasné, že tento vývoj směřuje proti základním prvkům socialistického zřízení. Na jiném místě dopisu soudruh ředitel uvedl: „Ve Vašem případě šlo o principiální otázku koordinovaného boje přízemních maloměšťáků a …svoje kontrarevoluční a straně nepřátelské postoje jste otevřeně formuloval ve článku…“

K takové emocionální slátanině jsem soudruha ředitele zřejmě dohnal sdělením, že v obrodném procesu se naše názory na dění téměř nelišily.
Po odmítnutí „lukrativních zaměstnání“ topiče, nádvorníka a terapeutického pracovníka se Podruhův osud naplnil. „Dodnes si cením postoje většiny členů tehdejšího závodního výboru organizace, kteří nedali souhlas k mému propuštění. Proto byla nařízena pod ředitelovým nátlakem jeho druhá schůze a teprve na ní byl vynucen po náležitém zmasírování souhlas odborů.“

Po sametové revoluci se původní dopis výpovědi v archivu dotyčné organizace nemohl najít. „Ochotně jsem jim tedy pomohl zasláním jeho kopie. V listopadu 1989 jsem se zadostiučiněním konstatoval, že přes všechny nemalé potíže, mimo jiné jsem dojížděl 12 let za prací do Mostu, zůstala má páteř bez sebemenšího patologického nálezu. To se zas až tak každému v této době nepovedlo,“ zakončil vzpomínání Karel Podruh.