Obrovská odpovědnost dokáže tížit jako skála. O tom by mohli vyprávět starostové zaplavených měst a obcí a všichni ti, na nichž závisela veškerá pomoc obyvatelům okresu.

František Mikeš, v roce 2002 přednosta Okresního úřadu v Českém Krumlově

Za léta svého působení v čele okresního úřadu a posléze krumlovské radnice jsem zažil několik velmi stresujících zážitků. Povodeň v roce 2002 byla ale tím absolutně nejhorším. Je zajímavé, že každý malér se stal vždy v noci ze soboty na neděli. Povodeň byla výjimkou. Ta přišla v noci z neděle na pondělí. Když mi zavolali hasiči v noci ze 4. na 5. srpna, že v Kaplici se rozvodnila říčka Černá, tak jsem si nedovedl představit, co se za tím skrývá. Nejenom já jsem si nedovedl představit, co divoká voda dovede. Spoušť v Kaplici a pod Pohorskou Vsí a také mrtvý člověk, kterého i s jeho autem smetla voda, když se pokusil přejet most, který už byl pod vodou, to byl šok, který ale mobilizoval. Mobilizoval k pomoci, a to bez ohledu na čas nebo rozsah práce. Jenže to nebylo nic proti tomu, když se o týden později rozvodnily všechny toky v okrese a i bezvýznamné potůčky se staly živlem ničícím vše, co jim stálo v cestě.

Druhá vlna povodně byla opravdu ničivá a já už na to nikdy nezapomenu. Několik dnů a nocí bez odpočinku, věčně mokrý od deště a od brodění ve vodě, ve stresu za volantem při pojíždění od jednoho krizového místa k druhému, se stálou obavou zda projedu, lítost nad zničeným majetkem lidí, to byl opravdu nápor na fyzické i psychické síly.

Třetí vlna, která nás zasáhla ještě na rozhraní srpna a září to už opravdu byl zásah ani ne tak do zbývajících fyzických sil, ale hlavně psychických. Jenže teprve v krizových okamžicích se ukáže pravý charakter a skutečná odolnost jednotlivců. Člověk si v takových situacích také ověří hranice svých možností. Někdo možná do té chvíle nevěděl, jak jsou takové hranice široké. To, že se taková zátěž projeví ihned nebo následně na každém, kdo jí absolvoval, je zřejmé. Pro mne už nikdy nebude déšť prostým padáním vody z nebe. Při každém dešti vidím vodu valící se sportovním areálem na Chvalšinské silnici nebo údolím Malše pod Soběnovem a ruiny, které po sobě zanechala na budovách či mostech. S časovým odstupem se nabízí otázka, zda bych nyní v obdobné situaci neuvažoval nebo nejednal jinak. V první řadě bych chtěl, abych se ani já ani nikdo jiný už do podobné situace nedostal. Za sebe říkám, že moc jiných možností nebylo a není.

Jan Kozojed, v roce 2002 místostarosta Kaplice, kdy zastupoval nepřítomného starostu

„Já jsem hlavně rád, že to mám za sebou. Pro mě to tehdy bylo dvojnásobné trauma. Měl jsem spoustu starostí s povodněmi a do toho mi umíral otec. Při jeho odchodu jsem mu nebyl na blízku. Nebylo to možné kvůli událostem v Kaplici, ale také proto, že cestu za ním do Českých Budějovic zavřela voda,“ vzpomínal včera se smutkem. „Už to přebolelo. Povodním jsem dal všechno. Po nich jsem onemocněl, měl jsem srdeční problémy a do toho přišly negativní doprovodné jevy typu: po bitvě je každý generálem. Raději se k tomu už nechci vracet.“

Jaroslav Franěk, starosta Holubova

„Tenkrát o tom člověk moc nepřemýšlel, staral se jenom o to, aby to vše běželo. Všichni, kdo jsme se kolem povodní točili, jsme to brali jako samozřejmost. Od rána do večera jsme byli venku, přes noc také, člověk si usušil boty, vzal si druhé a šel v noci hlídat vodu. Bylo samozřejmé postarat se o to, aby voda netekla lidem do baráku. Na vlastní pocity mi nezbyl čas. A když voda opadla, bylo třeba zase dát vše do pořádku,“ líčil.

„Teď už je to minulost. Pomohli jsme všem, kdo to potřebovali, ale někteří lidé mě pak zklamali. Rychle zapomněli a začali být negativní a kritičtí; zapomněly na nás i různé instituce. Po povodních jsme si museli pomoci sami, ale za dva roky tady například chataři rozjeli svou betonovou lobby, kdy kritizovali, jak jsme opravili brody. Nebylo to jednoduché a všichni tu dělali i ve svém volnu,“ zdůraznil Jaroslav Franěk, který pak v důsledku stresu a přetížení rovněž onemocněl. „Ale nelituji toho. Dělám to proto, že chci a že mě to těší,“ ujistil.