„Přišlo to tehdy rychle a bez varování. Že se na nás žene voda, jsme se dozvěděli až půl hodiny předtím,“ vzpomínali mladí manželé René a Hedvika Sovadinovi, kteří bydlí v přízemí.
„Honem jsme balili věci a dávali je do patra k sousedům, kteří nám pomáhali.,“ líčili. Situaci ztěžoval fakt, že je Hedvika odkázaná na invalidní vozík. Pak voda z rozvodněného potoka, který u domu vtéká do řeky, zbourala zavřená velká vrata do dvora a voda zaplnila dvůr domu. „Vše, co jsme tu měli, plulo po bytě. Vše se zničilo, po opadu vody byl byt plný bahna. Ale pryč jsme neodešli, zůstali jsme u sousedů. Barák je kamenný, nebáli jsme se, že spadne. Když voda opadla, uklízeli jsme, ale přišla druhá vlna. Noc byla rušná. O půlnoci sem přijeli záchranáři. Časně ráno jsme slyšeli a viděli z okna na stromě uprostřed vody muže, který se zachránil z utopeného auta a křičel o pomoc. Ale my mu nijak pomoci nemohli. Vše bylo strašně rychlý a zmatený,“ vzpomínali, teď už s úsměvem. V mokrém bytě pak nemohli bydlet několik měsíců. Finančně pomohlo město i lidé sbírkou věcí a peněz. Ale postarat se o sebe museli především sami. „Jsme v pohodě,“ ujistili.
„V bytě jsme měli deset centimetrů bahna,“ pamatuje si šestnáctiletá Nela Poláková z dalšího přízemního bytu. Zdi vysychaly strašně dlouho. Teprve teď jsme je mohli rekonstruovat. Ale pořád je to v nich natáhlé. Vždyť tu bylo metr a půl vody,“ líčila. „Zbyly nám tu pak jen holé zdi a jenom pár věcí, které naši odnosili na schody. Mimojiné jsem tehdy přišla také o křečka, morče a králíka, na které naši zapomněli. Morče už mám zase a teď si možná pořídím i psa,“ dodala Nela s úsměvem.
