Přesné údaje o tom, co se dělo v prvních okamžicích po vstupu ruských vojáků do města a na radnici se různí. Podobně je tomu i s datováním vstupu Rusů do Českého Krumlova. Někteří pamětníci tvrdí, že k tomu došlo už 21. odpoledne, jiní téhož dne večer a někteří uvádějí, že okupanti dorazili až 22. srpna.

Oficiální zápis

Českokrumlovskému deníku se podařilo získat unikátní oficiální zápis průběhu příjezdu ruských vojsk a jednání s nimi na českokrumlovské radnici. Je datovaný 22. srpnem 1968 a k situaci mimo jiné praví:

„Kolem 15. hodiny přijel malý transportér a v něm major. Vozidlo zastavilo na náměstí, s kulometem namířeným proti radnici, kde viděli vyvěšenou čs. vlajku. Velitel vystoupil a doprovázen dvěma samopalníky šel do radniční ulice. Jak daleko došel nevím. Asi šel obhlédnout, kudy se dá projet. Poté odjel v protisměru Horní ulicí zpátky. Po čtvrt hodině se kolový transportér vrátil. Pak přijelo na náměstí 6 tanků.“

Přijetí vojáků předsedou Městského národního výboru Janem Voráčkem, v zápise označovaným písmenem V.

„Do radnice přišli dva důstojníci, podplukovník a major. V. se představil jako představitel města a řekl, že by byl rád, kdyby oni předložili povolení ústředních orgánů československých ke vjezdu do města. Sovětský podplukovník odpověděl, že byli požádáni představiteli československé vlády a Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V. oznámil, že podle údajů to není pravda a někteří označovaní soudruzi se od toho distancovali. Pro nás a pro mne jste okupanti.“

Toto označení ruští důstojníci nesli velice nelibě a důrazně se proti němu ohrazovali. Podle svých slov do republiky přijeli pomoci.

Holé ruce

Sami někteří pamětníci dokládají, že občané města v ulicích byli rozezlení, házeli směrem k projíždějící technice nedopalky cigaret, někteří skrytě i vajíčka.

„Mně bylo tehdy patnáct a dnes vím, že jsme se do jisté míry chovali nezodpovědně, protože jsme na ně házeli z Havraní skály kameny,“ přidává Antonín Princ. „Později jsme posádce sídlící v Jelenní zahradě vždycky nad ránem kradli ty jejich ruské noviny a házeli je do Chvalšinského potoka.“

Větší odpor byl ale už dopředu marný. Proti oceli stáli lidé s holýma rukama. A tak přišlo na řadu slovo.

„Tiskly se a podepisovaly protestní petice. Tisklo se v bance na náměstí, tam, co je dnes Spořitelna. Pak se to vozilo na hraniční přechod někomu, kdo zrovna procházel do Rakouska. Hlavně šlo o to, aby se to všechno po pravdě sepsalo a dostalo ven,“ přidává další vzpomínku Josef Prokopec.