Tehdy s působností pro celý okres, ovšem vyjma Kaplicka, které bylo samostatným okresem. Je tomu už padesát let a z nich necelých dvaačtyřicet let strávil u hasičů současný ředitel Hasičského záchranného sboru Český Krumlov Pavel Vejvara.

Když jste připravovali oslavy výročí a uvědomil jste si, že už uplynulo 50 let od založení sboru, co se vám honilo hlavou?
Hlavně to, aby vše dobře dopadlo. Protože máme vůči zakládajícím členům sboru, z nichž bohužel už žije jenom jeden, veliký dluh. Chtěl jsem, abychom výročí oslavili i z jejich pohledu a vůči nim dobře. Abychom měli čisté svědomí, že jsme to za těch padesát let někam dotáhli. Také aby věděli, že si ceníme jejich práce a rovněž, aby občané věděli a viděli, že tady krumlovský sbor opravdu funguje.

Na co jste při tom zavzpomínal? Vybavily se vám nějaké obzvláště těžké momenty?
Zavzpomínal jsem na ně už na čtvrteční slavnostní konferenci. Zmínil jsem několik akcí, při nichž si hasiči skutečně sáhli na dno svých morálních i fyzických sil. Byly to povodně 2002, v roce 2003 havárie autobusu u Nažidel, předloni sněhová kalamita a loni to byla zase větrná smršť. To všechno jsou akce, kdy hasiči pracují několik dní bez jakéhokoliv odpočinku, spí dvě tři hodiny denně a jdou znova. Musím připomenout, že nám velice pomáhají dobrovolní hasiči. Odjakživa, tedy od toho roku 1958, byly požární ochrana i profesionální útvar budovány tak, že jednotka spolupracovala s dobrovolnými sbory. A tak je tomu i dneska, a doufám, že tomu tak bude i do budoucna , protože určité situace a praxe jasně ukazují, že při obrovských zásazích a neštěstích profíci nemají potřebné síly a prostředky, aby to sami zvládli. Tam nastupují dobrovolní hasiči a já jim moc děkuji, že můžeme být jedna rodina celých padesát let.

Vím, že také rád vzpomínáte na své předchůdce…
Moc rád vzpomínám na Josefa Duška a Jaromíra Urbana, kteří mě učili. Mohl jsem sledovat, jak se chovají, co a jak dělají a učil se od nich. Předpisy, ty si člověk nastuduje, ale získat cit pro situaci, pro to jak jednat, posoudit situace ze všech stran a vědět, jak se zachovat, to je to cenné, co mi dali. Když jsem nastupoval k hasičům, věděl jsem jenom, že jezdí k ohni a houkají hoří. A nakonec jsem u nich zbyl celý život. Mám odsloužených necelých 42 let a vzpomínám na všechno rád. Poznal jsem stovky kamarádů, stovky lidí výborných charakterů, kteří jsou vždy ochotni se sebrat a jít někomu pomoci.

Toho se určitě hasiči před těmi padesáti lety nenadáli, kam až se hasiči posunou a jaké zásahy a záchranné operace dnes dokážou zvládnout…
Určitě nic takového nečekali. Zmínil jsem se v úvodu proslovu, že tenkrát se jezdilo většinou vozy po Němcích, a to jenom k požárům. Dnes je to něco úplně jiného. Pamatuji si, když jsem v roce 1966 nastoupil, tak měli hasiči 73 požárů, tedy výjezdů za rok. Dneska jich evidujeme dvanáct set třináct set ročně. Požáry jsou toho jenom jenom jednou součástí. Dneska už to nejsou jenom hasiči, ale záchranáři. Hasiči záchranáři. I na těch ukázkách je vidět, jak pestrá je paleta naší činnosti.

Jaké máte přání do dalších padesáti let?
Já nepřeju hasičům nic jiného, než pevné zdraví, hodně štěstí a hlavně, aby se vždycky vrátili zpátky zdraví.