Ještě před koncem roku se mi ředitel českokrumlovského Centra pro pomoc dětem a mládeži Vlastimil Kopeček svěřil se zvláštním postřehem:
„Nedávno nás navštívila jedna paní, představila se a řekla, že je z té a té firmy tady v Českém Krumlově a že firma na konci roku už nechce svým zákazníkům a partnerům posílat žádná přání a dárečky. Stejně všechny takové zásilky skončí v koši nebo někde zapomenuty. A tak se vedení rozhodlo, že náklady, co jí takové pořizování péefek, dárků a poštovného stojí, místo toho věnuje na podporu činnosti a programů Centra pro pomoc dětem a mládeži. Obligátní přání odbaví na svých internetových stránkách,“ shrnul Kopeček. Byl velice překvapen, protože na takový přístup není zvyklý. Naopak. Spíše musí firmy obcházet, prosit o sponzorské dary, a to velmi často s hubeným výsledkem. Uvedený přístup, v zahraničí naprosto běžný, je u nás stále výjimkou.
Co tím chtěl básník říci? V roce, kdy se toho zase tolik zdražilo, hold nezbyde, než začít dávat peníze jen do rozumných projektů a nákupů. Doma i ve firmách.
Ale pozor! Pamatujete, co to bývávala ještě za komunistů takzvaná rozumně uložená měna? No přece RUM. Takže nesplést!
