Mnohým pamětníkům se při vzpomínce na srpen 68 vybaví úsměvná věta: „Vrať se domů Ivane, čeká tě Nataša.“ Ale tyto okamžiky nebyli pro mnohé zrovna příjemné. To pramenilo převážně z nejistoty, strachu a neinformovanosti. Lidé nevěděli, co a proč se děje a čekali to nejhorší.

To dokládá i rodačka z Českého Krumlova Daniela Floryková, která na pověstný srpen vzpomíná.

„V té době mi bylo patnáct let a trávila jsem prázdniny s příbuznými na chatě. Všichni si užívali zasloužené volno, chodili na houby, my mladí na třesně, koupat se, hrát volejbal. Večer jsme seděli u táboráku a najednou jsme slyšeli hukot letadel a dělali si legraci, že nás někdo obsazuje. Jaké bylo naše překvapení, když ráno přiběhl strýček a vyděšeně volal: Jsme obsazení. Nikdo nemohl uvěřit, že ti, kdo nás mají ohrožovat, jsou naši spojenci. Rusové! Všichni měli hrozný strach z toho, co bude následovat, protože vlastně nikdo netušil, proč jsou najednou všude vojáci a tanky,“ vzpomíná na nepříjemnou dobu Daniela Floryková. „Podle slov lidí z ostatních chat a domů prý dokonce ani samotní vojáci vůbec netušili, kde jsou a co mají dělat. Snad jim mělo jejich vedení říct, že se jedná pouze o cvičení. Bohužel jsme se také později dozvěděli, že někteří z těchto mladíčků byli dokonce zastřeleni. To hned poté, co zjistili, kde jsou a proč a chtěli kvůli tomu utéct, protože se jim nelíbilo, že mají proti nám nějakým způsobem zasahovat,“ dodává s nechápavým vrtěním hlavy.

„Nikdo nevěděl, co se děje a hlavně, co se bude dít dál. V rádiích hlásili, ať si lidé dají pozor na jízdu po silnici, protože všude jezdí tanky a shazují auta z vozovek, což jistě na klidu nikomu nepřidalo. Každý se připravoval na to, že může začít válka,“ vybavuje si nepříjemné chvíle. „Ale můj strýc to vyřešil po svém. Postavil se před rodinu a řekl: Nikam nepůjdeme. Jídla máme dost, takže hlady neumřeme a až bude situace jasnější, vrátíme se domů. A tak jsme čekali, jak to dopadne,“ dodává s úsměvem.

Podle mnoha lidí však tento incident přeci jenom zanechal na lidech nesmazatelnou stopu. „Je pravdou, že od té doby už se k Rusům nikdo nechová tak, jako tomu bylo před rokem 68, ale spíš s despektem a někdo i s nenávistí,“ dodává.