A tehdy ovlivnila. Význačně, byť působí velice skromně. Šárka Havlíková.

V polovině 80. let by byla ráda, kdyby jí vyšla konzervatoř. Byla a je flétnistkou. Nyní byste ji potkali v českokrumlovské hudební prodejně Disc Classic. Má totiž hudbu ráda pořád… Ale před třemi desítkami let z různých důvodů doprovázejících „socialistické přijímačky" zvolila nakonec pražskou filosofickou fakultu – obor český jazyk a literatura a rusistika. Díky tomu se i v Listopadu dostala do centra dění. Roznášela po hlavním městě letáky, pak přivážela informace do svého rodného města. Když povídals o „sametové revoluci", omládla o těch 25 let. 


V době listopadových dní 1989 jste studovala v Praze třetí semestr…
Ano, byla jsem ve druhém ročníku filosofické fakulty, kterému předcházela klasická zářijová chmelová brigáda. Pamatuji si, že jsem domů do Českého Krumlova přijela ve čtvrtek 16., nebo v pátek 17. listopadu – asi po třech týdnech – na návštěvu rodiny. V neděli jsem opět odjížděla do Prahy, protože jsme měly s kamarádkou lístky do Národního, či Vinohradského divadla. Ale zjistila jsem odpoledne 19. listopadu, že žádné divadlo nebude, neboť se něco zásadního v pátek stalo.

To už herci a studenti stávkovali…
Ocitla jsem se rázem v centru dění. Potom jsem se účastnila studentského hnutí, a to nejen na filosofické fakultě, kde jsme se například střídali coby stráže u vchodu, množili jsme tam letáky. S nimi jsme se vypravovali po Praze. Třeba jsem je donesla i do nuselské pekárny, kde jsem byla na brigádě.

Do divadel jste se nakonec dostala. Avšak bylo to vskutku jiné představení, protože na jevišti dějin docházelo ke změně.
Na předplatné lístky jsme už chodili na besedy s herci, uměleckými osobnostmi či politiky. Účastnili jsme se akcí v Činoherním klubu, Ypsilonce nebo Na Zábradlí. Za „prošlé vstupenky" jsme viděli v jiných rolích hybatele doby: Petra Čepka, Petra Nárožného, Josefa Abrháma, Jiřího Bartošku a jiné.

Byla jste nejenom dobrou pozorovatelkou Listopadu, ale aktivně jste se zapojila do studentského hnutí. Jak konkrétně v Českém Krumlově?
Domů jsem přijela znovu zhruba po týdnu až deseti dnech. Snažila jsem se lidi informovat, co se děje. Začala jsem u své rodiny, která má krumlovské kořeny. Byla jsem u mamky v práci na „vodárně", kde jsem své emotivní zážitky vyprávěla i jejím kolegyním. Taťka, jenž pracoval v papírnách ve Větřní, mě však varoval, abych tam nejezdila, protože jsou v Závodě Rudého Práva milice. Přinesla jsem alespoň aktuální informace do gymnázia. Hodně času jsem poté byla v Praze, i u význačných událostí na Letné nebo Václavském náměstí.

Co pro Vás bylo vrcholem období, kdy se v Československu změnil režim?
Rozhodně to bylo svatořečení Anežky České a následná slavnostní bohoslužba v katedrále sv. Víta v Praze.

Jste duchovní člověk, který je citlivý na to, dokázat rozpoznat dobro a zlo. Před 25 lety to možná bylo snazší...
To jistě. Avšak byla jsem mladou idealistickou studentkou, jíž zasáhla jakási revoluční vlna. Jednalo se o vydobytí svobody slova, ducha, vyznání. Lidé mohli začít cestovat, když se otevřely hranice. Bojovalo se o úžasné hodnoty. Ale nic není černobílé.

Jak vnímáte atmosféru dnes?
Ekonomická nesvoboda ovlivňuje většinu lidí. Vzniká z toho strach. A kvůli strachu se kdekdo bojí všechno říct. Tím znovu ubývá svoboda slova.

Autor: Pavel Pokorný