Ač teprve sedmnáctiletý student třetího ročníku gymnázia, Dalibor Uhlíř se aktivně se zapojil i do činnosti vznikajícího Občanského fóra a účastnil se jednání u kulatého stolu na Okresním a Městském národním výboru.

Kdy jste si uvědomil, že se odehrává něco zásadního?
Že se v Praze něco děje, jsme věděli prakticky hned od 17. listopadu. Jednak z vysílání Rádia Svobodná Evropa, jednak od mé sestry, jež v Praze studovala na univerzitě. A už od září 1989 jsem byl členem Československé demokratické iniciativy (ČSDI), takže informace jsem měl i z tohoto zdroje. Tušili jsme, že se režim zhroutí. Bortily se všude kolem, takže byla jen otázka času, kdy přijde na řadu i tehdejší Československo.

A stanuli jste v čele zdejšího studentského hnutí…
Ano, je to tak spolu s Vaškem Pechou jsme se do toho pustili hned z několika důvodů. Byli jsme antikomunisticky založení, k tomu nás vedly naše rodiny. Na Českokrumlovsku nebyla žádná vysoká škola, ale pouze školy střední, takže bylo třeba, aby se toho ujali středoškoláci. V neposlední řadě k tomu přispěla i skutečnost, že studenti čtvrtých ročníků měli před maturitou a přihláškami na vysoké školy, tudíž se oprávněně obávali o svou budoucnost, naopak prváci se ještě v listopadu na škole rozkoukávali. Iniciativu převzaly třetí i druhé ročníky.

Jak to vlastně tehdy všechno začalo?
Dobře si vzpomínám, že jsem tehdy šel s Vaškem Pechou přes náměstí domů a zastavil nás náš tehdejší volejbalový trenér a pozdější dlouholetý starosta Krumlova Honza Vondrouš s těmito slovy: „Hoši, v Praze už se to vaří, taky byste mohli na tom gymplu něco udělat." V neděli večer jsem pak doma psal ručně letáky, že se dnes neučíme, že jdeme do stávky a že se nejde do tříd, ale před školu. Druhý den ráno jsme potom obcházeli šatny jednotlivých tříd a přesvědčovali studenty, ať se neučí, ale jdou s námi před školu zahájit studentskou stávku. Pak byl ustaven stávkový výbor a delegováni zástupci jednotlivých tříd.

Nesetkali jste se s protesty
z řad studentů nebo pedagogů?
Je pravda, že někteří rodiče těch uvědomělých žáků si na nás stěžovali, že je nenecháme studovat, že se nevěnujeme tomu, čemu bychom měli. A část žáků se dění nijak neúčastnila, během stávky seděli ve třídách. Pokud jde o učitele, nikdo z nich vyloženě „nebránil režim" ani nebránil studentům v jejich akcích. Někteří kantoři samozřejmě byli studentskému protestu více nakloněni – jako třeba Tomáš Podaný, Jiří Janda, Eržik Janoušek, Dana Kuchtová a další mladí učitelé, ale pak byla i řada tzv. „opatrných", kteří se trochu schovávali za fráze vybízející ke klidu a k opatrnosti.

Co konkrétního se dělo, když byl stávkový týden?
My sami jsme se snažili hlavně informovat ostatní. Rozhlas prvních asi deset dnů po 17. listopadu mlčel a v televizi se pořád mluvilo o protisocialistických živlech – takže tady na těch periferiích byl klid. Roznášeli jsme a vylepovali letáky, u kterých se lidé shlukovali a četli, co se děje a co se připravuje. Ty představovaly jediný zdroj informací, pominu-li tehdy zakázanou Svobodnou Evropu a další stanice.

Jezdily na Českokrumlovsko
i tzv. výjezdové skupiny z Prahy, tedy zástupci vysokoškoláků, herců a disidentů?
Ano, s informacemi k nám do školy jezdili i bývalí absolventi našeho gymnázia. Mezi prvními i moje sestra Šárka Havlíková, rozená Uhlířová, která studovala na filosofické fakultě. Byli tu také herci z pražských divadel. K nám na školu měl dorazit Oldřich Kaiser, jenž byl zrovna v Českém Krumlově, ale tehdejší vedení školy nechalo školu uzamknout. Pamatuji si, že jsme s Vaškem Pechou vylezli okénky v přízemí a ze školy utekli, abychom o této situaci informovali.

Komunikace v té době nebyla zrovna jednoduchá?
Je třeba si uvědomit, že v té době existoval pouze osobní kontakt nebo skoro nefungující pevná telefonní linka, kterou ovšem neměl každý. Žádný internet, mail, sociální sítě ani kopírky, takže komunikace byla velmi omezená. My sami jsme byli několikrát v Praze pro informace, moje sestra zase jezdila sem.

A do toho manifestace na náměstí. Těch jste se určitě účastnili?
Samozřejmě, stávali jsme s Vaškem jako studenti na kašně a drželi jsme vlajku. Fotili nás během toho z náměstí tajní. Byli jsme i na té úplně první manifestaci. A každý den se k nám přidávali další a další lidé. Dav se postupně rozrůstal.

Spolupracovali jste i s místním Občanským fórem a stávkovými výbory z podniků?
Jako studenti jsme pomáhali OF s vylepováním plakátů a distribucí tiskovin. To byla naše důležitá úloha. Se stávkovými výbory v továrnách jsme ve spojení nebyli.

Podílel jste se na událostech i po generální stávce? Anebo jste se vrátili ke studentskému životu?
S Vaškem Pechou jsme se až do jara účastnili kulatých stolů a diskusí, dost často jsme jezdili do Prahy a radikálně se nám všem v té době změnil život. Na jednání jsme chodili i místo školy, psali nám na Okresním výboru omluvenku – a třeba půl dne jsme nebyli ve škole. Nejprve jako zástupci studentů, pak jako členové Československé demokratické iniciativy, která pak vznikla v Krumlově jako politická strana. Ze zaběhnutého poklidného studentského života jsme se najednou ocitli v centru politických a občanských změn, blízko tehdejších politických vůdců a s velkými plány a ideami do budoucnosti.

Co se z pohledu studenta gymnázia dělo po převratu?
Změny byly pozvolné, ale dostavovaly se. Vyměnili nám ředitele, postupně přicházeli mladší kantoři. Do osnov se dostávalo více diskusí se studenty a dostali jsme více možností pro osobní zapojení. Ano, ty změny byly postupně cítit a pocítily je především nižší ročníky, které měly před sebou ještě několik let studia.

A co Listopad z dnešního pohledu? Je něco, z čeho jste u polistopadového vývoje zklamaný?
Ta otázka má několik rovin. Bohužel, veškeré směrování po Listopadu se zaměřilo na materiální hodnoty a materiální stránku života. Zcela na vedlejší koleji se ocitla morálka, právo a duchovní rozměr života, ale koneckonců i politika jako věc veřejná. A s tím bezprostředně souvisí i současná občanská, ale hlavně politická situace, která je ovšem odrazem nebo spíše zrcadlem naší společnosti. Počínaje proruským vulgárním prezidentem, který společnost rozděluje a všemi svými činy nás táhne na Východ, a konče třeba nevídanou důvěrou v typického východního oligarchu, který je v podstatě hlavním vládním představitelem.

Nemáte ambice nebo potřebu se do současné politiky po těch letech vrátit a zapojit?
Politika jako věc veřejná, jako služba občanům mě vždy zajímala a bavila. Ale v současné politické konstelaci a se současnými politiky, kteří dnešní politiku utvářejí, si nedovedu přestavit spolupráci a naplnění smyslu politiky jako veřejné služby. Není to alibismus, jen konstatování, že naše politická scéna musí projít hlubší změnou. Ale tu v dohledné době nevidím!

Autor: Zuzana Gabajová