Osobně na náměstí nebyl, protože, jak známo, práce nepočká, ale na vzpomínání si čas našel.
Jak se dívá na listopad 1989 a na to, o co se tehdy snažili, dnes?

„Že bych byl ze všeho nadšený, to samozřejmě ne. Směr, kterým jsme se tehdy dali, byl asi správný, ovšem pustili jsme se do toho s velkou dávkou naivity. A to je podstatné," říká Jan Vondrouš, který nyní podniká v Českém Krumlově. „Byli jsme prostě naivní a mysleli jsme si, že věci fungují jinak. Takže úplně se vším spokojený nejsem. Ale otázkou je, za co si můžeme sami a za co může někdo jiný. To je prostě život."

Jan Vondrouš ještě před revolucí přinesl do Českého Krumlova petici Několik vět a předložil ji k podpisu svým kolegům v bance, kde tehdy pracoval. Byl s peticí překvapivě úspěšný. Tehdy ji podepsalo hned osm zaměstnanců banky, což nebylo málo. A přitom nad nimi visela hrozba, jaké to pro ně bude mít následky. „Je pravda, že jsem přinesl Několik vět, ale určitě je do Krumlova přivezla i celá řada jiných lidí," je přesvědčen Jan Vondrouš.

„Dost bedlivě jsme poslouchali Hlas Ameriky, už nevím, jestli nás tam četli nebo nečetli. Podepsat Několik vět jistou míru odvahy chtělo, ale zase bych to úplně nepřeceňoval," říká Jan Vondrouš.

Jak jste se vlastně k těm Několika větám dostal?
Měl jsem spoustu kamarádů v Praze a dodneška mám. Byli aktivně činní v různých polodisidentských a disidentských strukturách. To nebyla jenom Charta 77, také kluby různých jmen, třeba Klub nezávislé inteligence. To byla zvláštní skupina lidí, která se scházela v ilegálních podmínkách. Právě od nich jsem Několik vět dostal. Měl jsem i Lidové noviny, které vycházely asi rok nebo dva v jakémsi samizdatovém provedení. Úsměvné je, že jak jsem dělal v bance, tak se to o mně poměrně dost vědělo. A chodili za mnou si to číst i lidi, kteří v té době byli v KSČ.

Nebyl mezi těmi známými v Praze náhodou i Václav Havel?
Ne, to ne. To byli spíš spolužáci, co zůstali v Praze. Já nebyl žádný disident, já byl akorát takový ten prostý nadávající člověk, který nebyl ve straně. Několikrát jsem tu nabídku odmítl, několikrát jsem odmítl i nabídku vstoupit do Svazu československo-sovětského přátelství. Ale nebyl jsem žádný disident. Měl jsem kamarády, kteří tam v Praze už nakukovali. Václava Havla jsem poznal poprvé, když tenkrát před revolucí vyšla v Rudém právu gratulace Václavu Havlovi, byl tam vyfocený a k přání využili jména z nějaké jeho hry. To bylo tehdy hrozné haló, protože to cenzura neodchytla. Dneska už se o tom možná ani neví, ale to Rudé právo si myslím bych doma ještě někde našel. Byla to docela sranda.

Jak se to tak semlelo, že jste se stal první starostou?
My byli s inženýrem Hermannem poměrně dost velcí kritici. Stýkali jsme se v bance, bydleli jsme přes chodbu naproti sobě a kritizovali jsme i městské záležitosti. Tady totiž panoval takový úkzuz: Krumlov opravit nejde. Bylo tu asi jenom dvacet opravených baráků, zbytek byl dost v katastrofálním stavu. Krumlov opravit nejde, protože nejsou kapacity. To nebylo o penězích, to bylo o kapacitách. Čili že nejsou lidi, že podniky nestíhají. Samozřejmě to bylo ve skutečnosti proto, že se flákali. Tady stála na náměstí možná deset let ohrada a v té ohradě nebylo v podstatě nic. Asi čtyři traverzy, na nich hráli zedníci karty a chodili si pro pivo do bufáče, který naštěstí stále funguje. A to byly ty kapacity. OSP, Okresní stavební podnik, nestíhal, protože produktivita práce byla mizerná. Možná pro Krumlov naštěstí, protože ho díky tomu nikdo nestačil zničit. My tedy tvrdili, že tahle věta neplatí, že domy v Krumlově lze opravit, a to i přesto, že nám tvrdí, že oprava jednoho trvá dvacet let. Kritizovali jsme a kritizovali, chodili na občanké fórum, až jednou někdo přišel a povídá, když jsi takový chytrý, tak si to tady pojď vyzkoušet. Jsou komunální volby, první svobodné. Jdi do toho za OF jako jednička. A už to bylo.

Co jste udělal jako první, když jste na úřad nastoupil jako starosta? Rozhlédl jste se a jako první letěly pryč různé symboly komunismu?
Ne ne, ony tam v kanceláři snad ani žádné nebyly. Ta kancelář byla hlavně prázdná. Nebylo tam nic. Nepočkal tam na mě ani pan Prokopius, který byl seriozní a vážím si ho. Samozřejmě jsem se tam setkal s partou velmi nedůvěřivých úředníků, kteří si o mně nejspíš mysleli své. Nicméně mám dojem, že tenkrát ani moc lidí neodešlo. Někdo šel na vlastní žádost, ale nepamatuji si, že bych někoho vyhazoval. A mám dojem, že se tam vytvořila i docela solidní parta, která potom docela úspěšně pracovala. Takže s těmi asi 45 úředníky jsme opravovali tohle město.

Čím jste začali nejdřív?
Nemyslete si, to byl do jisté míry pocit beznaděje. Pamatuji si, co problémů na nás padlo v jeden okamžik. Nedostavěná čistička, nedostavěný hotel Růže, dodělával se plavecký stadion, bylo rozdělané městské divadlo, do toho přišlo založit tu školu sv. Anežky, protože jsme si to na kašně vymysleli. Což je dobře, ale já to odnes´. Do toho frčela privatizace, pak začala velká, takže jsme podávali nějaké projekty. Získali jsme spoustu majetku, třeba autobusové nádraží, to je z té doby; výkup pod Plešivcem, lom ve Vyšným, už si ani vše nepamatuji. Podstatné je, že vnitřní město bylo státní – OPBH, tedy Okresního podniku bytového hospodářství. A podařilo se, že nám ho OPH za určitých finančních podmínek převedl zadarmo. Čili jsme nejprve majetek shromáždili, poznali ho, popsali a mohli ho začít užívat nějakým způsobem. Než jsme se k tomu dostali, propadl jsem na té radnici tisíckrát beznaději.

Jak se na to díváte dnes, kdy se ohledně zde bydlících obyvatel centrum Krumlova vylidnilo? Dá se s tím něco dělat?
To je problém. Já si myslím, že to je obecný problém historických měst všude na světě. My jsme hodně baráků zprivatizovali místním lidem,  a to hodně procent. Možná, že pak ty domy pustili dál, ale to už je druhá věc. Smlouva byla poměrně složitá s cílem zachovat určité procento bytů… Jak se to kontrolovalo dál, já nevím. Fakt je, že je to dost těžké, regulace je dost složitá. Měl by si to srovnat trh, ale to je taky složité. Tady v Krumlově je to turistické centrum, kde se vám vyplatí mít v baráku obchod a penzion, a ne v něm bydlet.

Dalo by se tomu jít naproti přes rozvojový fond, který naštěstí pořád existuje, možná nějakými lepšími nájmy, trošku se podívat na systém vjezdu a parkování, aby pro lidi nebylo tak nepříjemné bydlet v centru. Možná bychom se také měli trochu zaměřit na hlučnost ulic, která je v sezoně pro obyvatele naprosto katastrofální. Možná by se něco zlepšilo. Pořád na to město má a má na to rozvojový fond, který vlastní určitý bytový fond. Čili pořád  má město páky na to, aby mohlo v této věci zasáhnout. Ale je to poměrně složitý a je to složitý všude ve světě.

Co byste Krumlovu přál do dalšího období?

Teď především, aby si už krumlovští zastupitelé zvolili městskou radu. Jinak Krumlov je významné město v oblasti cestovního ruchu a kultury, líbilo by se mi, aby jeho význam ve společenské oblasti stoupal. aby se harmonicky rozvíjel. A přál bych mu více občanů ve vnitřním městě a větší sepětí s lidmi žijícími mimo něj.