Jiřímu Pokornému, nadšenému divadelníkovi, bývalému řediteli a dlouholetému dramaturgovi Městského divadla Český Krumlov, lektoru kurzů dramatické výchovy, nyní pracujícímu důchodci (pedagog na Teologické fakultě České Budějovice) předal štafetu otázek a odpovědí sbormistr českokrumlovských pěveckých sborů Lukáš Holec.

„Jiří Pokorný je zajímavá a inspirativní osobnost, se kterou jsem měl tu čest spolupracovat na projektech hledajících propojení hudební a dramatické výchovy,“ říká.

Kdy, kde a za jakých okolností ses rozhodl věnovat právě oblasti tvořivé dramatiky či divadelní dramaturgie a co všechno jsi pro to musel udělat?
V roce 1976 jsem začal pracovat jako metodik pro obor divadlo a loutky v krajském kulturním středisku, kde jsem m.j. „převzal“ i dětské divadlo. Abych mohl funkci odborného pracovníka vykonávat, musel jsem se vzdělávat. Mimo absolvování různých seminářů a dílen, kterých se zúčastňuji dodnes, jsem postupně vystudoval Knihovnickou školu, AMU – DAMU, Katedra loutkářství, na téže fakultě jsem se stal jedním z prvních absolventů Katedry výchovné dramatiky. Na Univerzitě Palackého v Olomouci jsem pak absolvoval studium herního specialisty a dramaterapeuta na Katedře pedagogiky. Zdá se toho hodně, ale oblast tvořivé dramatiky, tak jako většina oborů, se neustále rozvíjí a člověku nezbývá nic jiného, než neustále studovat a zajímat se o obor.

Ptá se: Lukáš Holec má ženu Janu a čtyři děti. Vede Českokrumlovský dětský pěvecký sbor, který byl při ZUŠ Č. Krumlov založen v roce 1995. Působí v něm více než 200 dětí.

Vím, že jsi pracoval ve vedení českokrumlovského divadla. Která představení nebo projekty ti nejvíce utkvěly v paměti?
Přiznám se, že až na několik výjimek, kdy jsem dal na radu a sám jsem neviděl inscenaci, kterou jsem do krumlovského divadla přivezl ( např. Višňový sad souboru z České Lípy, Rusalku pražské Ypsilonky), považuji inscenace za vyrovnané. To samozřejmě neznamená, že se všem divákům musely líbit. Ale abych vzpomenul alespoň na některé – Hamlet, Richard III, Helverova noc a další inscenace Kašparů, inscenace z Hradce Králové - Pastýřka putující k dubnu, Prodaná nevěsta a celá řada dalších. Jmenoval bych je dlouho. Nejtěžší bylo vybrat ze zajímavých inscenací tu, která bude kvalitní, něčím inspirující, nepřesáhne finanční možnosti našeho divadla a k nám do divadla se vůbec vejde.

Ve svých pedagogických a lektorských aktivitách jsi měl možnost potkat řadu lidí. Vybavíš si nějaký zážitek, na který rád vzpomínáš?
Zážitků je mnoho. Jako pedagog se setkávám se stovkami studentů, seminaristů. Krásný je, když třeba stojím na budějovickém vlakovém nádraží, někdo mi zaklepe na rameno, a přede mnou stojí vousatý člověk ve vytahaném svetru a řekne, jestli se ještě pamatuju, že chodil na moje hodiny na pedáku. O dramaťáku tehdy nic moc nevěděl, o waldorfské pedagogice vůbec nic. A taky dost chyběl. Pak se mu to nějak rozleželo, začal hledat literaturu a další zdroje a dneska je učitel ve waldorfské škole, využívá dramatickou výchovu. A pak mi řekne, že díky mě dělá to, co ho baví. Můžu zažít něco hezčího?

Dodnes se věnuješ výuce budoucích pedagogů. Jaké vlastnosti by podle tebe měl mít člověk pracující s dětmi nebo obecně s lidmi? Co je z pohledu dramatické výchovy to nejdůležitější?
Myslím si, že dobrý pedagog by měl umět naslouchat. To samozřejmě obecně platí pro všechny lidi. Když neumíme naslouchat, nemůžeme komunikovat. Naslouchat neznamená jen poslouchat slova a zvuky. Nasloucháme a vnímáme celým tělem. Nonverbální komunikace je mnohem důležitější. Píše se, že jen sedm procent informací získáme tím, že rozumíme mluvenému slovu, 93 procenta pak mimoverbálně. Když to nevnímáme a nerespektujeme, jsme dost hluší…Umění naslouchat je největší umění na světě. Učím se ho celý život, učím ho studenty. Jedině pak můžeme být partnery a to je v divadle, ale i všude jinde to nejpotřebnější.

Je o tobě známo, že jsi řadu let ochotnickým hercem. Máš nějakou perličku ze svého působení na divadelním jevišti?
Jedna z perel se odehrála, při představení Markéty (podle Vladislava Vančury – Markéta Lazarová, inscenace souboru Šupina). Mimo Lazara jsem alternoval ještě několik dalších rolí, ve kterých jsem musel šermovat a rvát se. Od přírody nejsem typ, který by vyhledával souboje a tak Karel Bednář, který s námi pracoval na soubojích a rvačkách, měl co dělat. I po několikáté repríze mi režisér František Zborník vyčítal, že dýku spíše přikládám svému sokovi pod paží, než abych ho zapíchl.

Naštvalo mě to a při dalším představení jsem si přiklekl na před sebou se na zádech plazícího „kozlíkovce“ a bodl. V tu chvíli by se ve mně krva nedořezal. Ozval se zvuk, jako když něco ujde. Téměř se zvukem jsem ucítil zápach. Blesklo mi hlavou, že jsem ho propíchnul a vzduch, který měl v břiše ušel. „Kozlíkovec“ sebou také přestal hýbat, ale jen chvilku a pak se odplazil se sténáním ze scény, což už bylo podle scénáře. Teprve v tu chvíli jsem pochopil, že zvuk vzduchu a zápach z propíchlého břicha byl jen obyčejný prd, který odešel úplně odjinud.

Odpovídá: Jiří Pokorný je nadšený divadelník, bývalý dlouholetý dramaturg a ředitel Městkého divadla v Českém Krumlově. I v důchodu je činorodý a dál působí jako lektor a pedagog. A rozhodně neztrácí smysl pro humor.

Tvojí ženou se v 90. letech stala také divadelnice – Jana Procházková. Vím, že vaše svatba proběhla poněkud netradičně.
Omlouvám se, ale stručně se naše svatba popsat nedá. Telegraficky - o svatbě se moje Jana dozvěděla 15 minut před obřadem, přišla v jedné lakované lodičce a v jednom sandálu, protože měla stržený nehet; svědci museli odemykat klíči zámky, aby nám mohli předat svatební prstýnky a popřát nám přišla delegace z Arménie, která se v Litomyšli na zámku jen tak nachomýtla. Svatební noc jsme strávili pod dětskými přikrývkami spolu s asi 30 seminaristy ve třídě ve školce, ve které jsme vedli seminář.

Čemu se nyní jako aktivní důchodce věnuješ nejraději? Co tomu říká Jana? Vím, že u vás doma bývá veselo…
Sexu. Jana se občas ubrání a říká „nech toho“ a tak mi zbývají, nepočítám-li povinnosti na fakultě, lektorování, hraní s Českokrumlovskou scénou, psaní článků atd., moje trvalky – vnoučata, pudlík Bára, kytičky, rybičky, šneci a moje bránící se Jana. Je to radost. Fakt.