Ačkoliv jí už příliš neslouží zrak ani sluch, na procházku si čerstvě devadesátiletá Růžena Kozová z Velešína ještě vyšlápne ráda. „To, že dosud můžu chodit, mě zřejmě drží při životě,“ zmínila při středeční oslavě.

I díky své vitalitě dodnes žije společně se synem v prvním patře rodinného domu, při jehož stavbě Růžena Kozová sama v padesátých letech minulého století pomáhala.

„Těžko bych se svého bytu vzdávala. Jsem na něj zvyklá, mám tu vše připravené, jen na to sáhnout. Kdybych se přestěhovala do pokojíčku v přízemí, nenajdu nic,“ vyprávěla seniorka, kterou ani záviděníhodný věk příliš nezměnil.

„Vypadáte pořád stejně, jako když jsem vás před mnoha lety vídával ve městě,“ potvrdil starosta Velešína Josef Klíma, který Růženě Kozové v den jejích 90. narozenin přišel popřát společně s členkami místní občanské komise.

Růžena Kozová do Velešína přišla se svou rodinou v roce 1928, kdy jí bylo osm let. Společně se pak usadili v místní cihelně, kterou si pronajali. „Strejda byl cihlářem v Římově, a tak nám to tady domluvil. Pamatuji si, že jsme se do Velešína stěhovali o Vánocích,“ vybavila si Růžena Kozová.

Vše skončilo s druhou světovou válkou. V roce 1937 výroba cihel skončila a Růžena, tehdy sedmnáctiletá, začala na doporučení rodinného známého pracovat ve velešínské fabrice. „Tam jsem byla až do roku 1974, kdy jsem odešla do důchodu,“ doplnila oslavenkyně.

I přes úctyhodný věk je velešínská seniorka dodnes soběstačná. Jen s přípravou snídaně a večeře jí kvůli zrakovému hendikepu pomáhá rodina, obědy jí vozí pečovatelky. „Masa moc nemusí, je spíše na sladké. Ráda má třeba nudle s mákem,“ prozradil syn jubilantky Jan Koza.

Růžena Kozová má prý při jídle ráda společnost. „Potřebuje někoho k sobě. Když má obědvat sama, občas řekne, že nic nechce, že ji jíst nebaví. Ve chvíli, kdy přijdou vnoučata a vezmou si oběd s ní, rázem spořádá všechno,“ doplnil Jan Koza.

O svoji maminku se nestará sám, ku pomoci mu je ještě jeden sourozenec. Navíc se paní Kozová těší ze čtyř vnoučat a tří pravnoučat.

Obyvatel města, kteří by se dožili obdobně vysokého věku, podle starosty Josefa Klímy moc není. „Každoročně chodím blahopřát lidem nad devadesát let a do roka absolvuji průměrně dvě takové návštěvy,“ upřesnil starosta.

Doplnil, že město přitom s gratulací nezapomíná ani na občany, již momentálně žijí v domovech důchodců nebo léčebnách pro dlouhodobě nemocné. Těch, kteří by se dožili kulaté stovky, je však prý poskrovnu.

Ani Růžena Kozová obdobné ambice nemá.

„Nikdy jsem se nenadála toho, že bych mohla oslavit devadesátku. Nikdo z našeho rodu se totiž tak vysokého věku nedožil,“ porovnala. „Stovku už bych oslavit nechtěla, vždyť by se mnou doma nevydrželi,“ dodala jubilantka se smíchem.