Johančin nápad je totiž nejen osvětový, ale má i terapeutické účinky. Skromná žákyně sedmé třídy se výrobou barevných keramických talířů s hesly rozhodla bojovat proti nepříjemným komentářům na tělo. Texty, které na své výrobky píše, ale nejsou jen z její hlavy. I když první impulsem byla vlastní zkušenost s fenoménem tzv. bodyshamingu (pozn. red. tj. zesměšňování těla).

Začalo to nevhodnou poznámkou babičky. „Jeli jsme na výlet, dala jsem si po obědě zákusek. Předtím jsme si povídali o tom, že jsem začala běhat, posilovat a boxovat a babička mi tehdy řekla, že ze zákusku fakt svaly mít nebudu,“ popisuje s tím, že i když to samozřejmě ví, komentář se jí dotkl.

Pořád nad tím přemýšlela. „Chtěla jsem si z toho dělat srandu, ale vlastně mě to furt štvalo,“ vzpomíná Johanka. Podobně to bylo v případě spolužáka ve školce, který se jí smál, že má na obličeji „tečky“ a řekl, že by byla hezká, kdyby neměla pihy. To všechno ji donutilo přemýšlet nad těžkým tématem.

Nápad spojila s osvětovým projektem

V té době, se už holčina z keramické rodiny hlásila do umělecké soutěže Zlín design, kam měla vyrobit nádobí. „Společně s mamkou nás napadlo to spojit, tedy napsat, co mě trápí na talíře. Přicházely další hlášky, nejen mé vlastní, ale lidé mi je posílali na sociální síti,“ naznačovala s tím, že se spojila také s projektem Ridiny Ahmedové Moje tělo je moje, kam se její nápad odbourávání stereotypů výborně hodil. Na výzvu s obrázky talířů se pak ozývaly zejména ženy, které měly se zesměšňováním své zkušenosti.

A tak přibývaly různé verze. Johanka si sama vybírala, co na talíře napíše, nebo je vyráběla na přání pro reagující dámy. „Ty nikdy nebudeš elegantní. To vyběháš. Ta tvoje prdel to tady celý zatarasí. Máš krásný oči, ale to je tak všechno. Mít tělo, jako máš obličej, jsi nejkrásnější na světě,“ uvádí příklady nápisů.

close Teprve třináctiletá Johanka Kabátová píše na talíře slova, co bolí. Dívka z jihočeské Bechyně tak boří stereotypy. info Zdroj: Se svolením rodiny Kabátových zoom_in Teprve třináctiletá Johanka Kabátová píše na talíře slova, co bolí. Dívka z jihočeské Bechyně tak boří stereotypy.

Do současnosti Johanka vyrobila asi 12 různých verzí. Nádobí je nejen uměleckým dílem, ale dá se používat i ke svému účelu. Její talíře mají na problém upozornit, bořit předsudky a zároveň situaci odlehčit. „Každý je jiný, originál, má jiný nápis i barvu. Nechtěla jsem, aby to bylo úplně vážné, a tak sem talíře vyráběla hodně barevné. Jsou malované glazurami. Používala sem růžovou, červenou, zelenou a černou,“ vyjmenovává autorka.

Umělecké dílo i terapie

Její myšlenka se od té doby šíří dál. Z nominace na cenu má radost ona i její rodina. Všichni ji podporují. I když je nesmělá, dokázala vystoupit ze své komfortní zóny a jít tzv. s kůží na trh. 20. června se Johanka představila také porotě, kdy sama odprezentovala svůj nápad. „Nádobí jsem dělala s myšlenkou, jak se říká, mít to furt na talíři. Nějaké výčitky a tak podobně, na ty komentáře si může člověk zvyknout, někomu naopak pořád ubližují, když je má na očích. Tak je může i rozbít,“ vysvětluje, jak si představuje terapii.

Každý je jedinečný a svým způsobem krásný, měl by se proto přijmout a nad uštěpačné poznámky se umět povznést. S tím mohou Johančiny talíře tzv. Poison plates pomáhat. „Jsou určeny pro lidi, co mají problémy s tělem, s tím, jak vypadají a špatně se vyrovnávají s poznámkami okolí,“ dodává s tím, že i slova mohou ubližovat někdy dokonce dlouhodobě, a proti tomu bojuje.

Kompenzují si své nedostatky na druhých

„Žijeme jen jednou, život je dost krátký na to, abychom se starali o to, jak někdo vypadá. Není to nejdůležitější na světě a nikdo nevidí druhému do hlavy, co mu může na sobě vadit. Proto by se měl každý zamyslet, než neuváženě vypustí třeba i nevinně vypadající komentář. Myslím, že většinou hledají chyby na ostatních, ti lidé, co mají vlastní problém sami se sebou a něco si tím kompenzují, a to není dobře. To by se nemělo stávat,“ zamýšlí se.

Míní také, že podobné situace mohlo zažít každý. „Hodnocení vzhledu a postavy v negativní slova smyslu na vlastní uši slyšel asi každý. Mohlo by to pomoc i vrstevníkům, i když se budou tvářit, že jsou nad věcí a můj nápad je trapný,“ uzavírá Johanka Kabátová.

V aktivitě chce pokračovat, dělat více verzí talířů, přidat k textu třeba i obrázky postav se stejnou tématikou. Z veřejné prezentace svého nápadu má ale obavy, které se i tímto článkem snaží překonat.

Johanka Kabátová je bojovnice, podobně jako její předchůdkyně Johanka z Arku, ale v boji nepoužívá zbraně, ani násilí. Třináctiletá sedmačka z Bechyně na Táborsku jde proti zlu uměním, svými barevnými keramickými talíři. Doufá, že konfrontací nejistoty, ztratí kritika sílu, oslovuje širokou veřejnost, poukazuje na sebereflexi a pozitivní přístup k vlastnímu tělu, které nemusí být dokonalé. Je přemýšlivá a umělecky založená a tímto směrem se chce ubírat i nadále. V budoucnu by se ráda stala například psycholožkou či ilustrátorkou knih. Mezi její koníčky patří sport, zejména box a běh, ve volném čase kromě toho také hraje na bicí nástroje a kreslí, nejraději lidské tváře.

Podívejte se na video o projektu Moje tělo je moje:

#youtube|K4TjdSD_ZV0?si=4Zo_UA_Rfyz2Q8Mi#

Vítězové jednotlivých kategorií ceny Gratias Tibi 2024 budou vyhlášeni v úterý 24. září na slavnostním předávání v pražském divadle Vzlet. Jedná se o ocenění mladých lidí, kteří aktivně mění okolní svět k lepšímu ve třech věkových kategoriích: základní školy, střední školy a lidé do 30 let. Vítěze kategorií vybírá porota složená ze zástupců dobročinných organizací a partnerů projektu.