Na Veselsku natáčel film Rozmarné léto, mimo jiné v Českém Krumlově a Divadle Oskara Nedbala v Táboře vznikal a premiéru měl v táborském kině Svět jeho poslední film Donšajni. Dlouhodobě spolupracoval také s Jihočeským divadlem. Jeho hry dokázaly vyprodat mimo jiné otáčivé hlediště v Českém Krumlově.

Smutnou zprávu oznámila manželka Olga Menzelová (rodačka z Písku) na sociální síti v neděli. Informaci o úmrtí poté potvrdila ČTK Menzelova osobní asistentka Míla Řádová.

Výběr z filmografie:
1966 Ostře sledované vlaky
1968 Rozmarné léto
1969 Skřivánci na niti
1980 Postřižiny
1983 Slavnosti sněženek
1985 Vesničko má středisková
2006 Obsluhoval jsem anglického krále

Jiří Menzel během své tvůrčí kariéry stihl řadu nezapomenutelných děl, na kontě má asi dvě desítky divácky oblíbených filmů, v mnoha z nich si i sám zahrál. Jak přiblížil dramaturg Jihočeského divadla František Řihout, na úspěšnou spolupráci s režisérem od roku 1994 do roku 2010 rád vzpomíná.

„Díky poslední režii Dona Giovanniho v historické budově Jihočeského divadla v Českých Budějovicích i před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově by nevznikl jeho poslední film Donšajni, kde účinkovaly naše kostýmy i část našeho sboru, když se natáčelo v Divadle Oskara Nedbala v Táboře,“ zmínil humorný film, který je poctou opeře.

OSOBNÍ SETKÁNÍ

Před sedmi lety se natáčení Donšajnů zúčastnila i Jindřiška Nezvedová z Tábora. „Hrála jsem v komparsu, manžel taky. S panem Menzelem jsme se setkali osobně, protože tehdy sedmiletá dcera Veronika ve filmu zpívala,“ vysvětlila s tím, že šlo o roli falešné zpěvačky.

Dokonce kvůli tomu jeli až do Prahy do studia k Radimovi Hladíkovi. „Tam na nás pan režisér čekal, nemusela to ani hrát, protože v uzavřeném studiu byla tak vyděšená, že díky tomu zazpívala opravdu falešně a pan Menzel byl s jejím výkonem spokojený,“ popsala Jindřiška Nezvedová.

Jiří Menzel si podle ní na nic nehrál. „Byl to velmi příjemný pán, skromný a úžasný i se s ní vyfotografoval. Nechal si ji posadit na klín,“ zavzpomínala, že mu nevadilo zapózovat na snímek. Komparsní roli do souboru Alexandrovců získal i její manžel, zahrála si také maminka i syn.

Sebe samotného si ve filmu Donšajni zahrál emeritní ředitel táborského Divadla Oskara Nedbala Karel Daňhel. Role pro něj byla velkým zážitkem, na natáčení s Jiřím Menzlem rád vzpomíná, dokonce kvůli němu dobrovolně odložil odchod do důchodu.

S dílem Jiřího Menzela se potkal již před lety, když zhlédl Ostře sledované vlaky. "Ty mě skutečně upoutaly, tak že zůstaly v mé duševní filmografii. Můj oblíbený film je také Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina," uvedl Karel Daňhel.

Poprvé se s režisérem osobně setkal v Budapešti. "Hráli jsme tam na plesu spolku Bohemia. On s manželkou Olgou se stali čestnými hosty," řekl. Menzel podle jeho slov poznamenal jeho život, když se chystal do zaslouženého důchodu. "Nastal čas penze, když se objevila nabídka na natáčení v táborském divadle. Nechtěl jsem místo opustit před realizací," dodal Karel Daňhel.

NÁROČNÉ POŽADAVKY

Natáčelo se v létě mimo sezonu, v táborském divadle se dle jeho slov štáb Jiřího Menzela zdržel asi měsíc. "Museli jsme plnit různé požadavky, nejzajímavější bylo asi vystěhovat hlediště během jednoho dne, nakonec se podařilo lavice odmontovat po celých řadách,“ zavzpomínal.

Dle jeho vzpomínek, to byly moc pěkné chvíle. "Vůbec nelituji toho, že jsem si tak posunul odchod do důchodu o dva roky," zdůraznil s tím, že Jiří Menzel se obklopoval výbornými lidmi. "Často jsem hovořil s kameramanem Šofrem, všichni produkční, technici, parukářky, maskérky i členové cateringu byli skvělí," přiblížil.

HRÁL SÁM SEBE

Když jim vypadl člověk z role ředitele, rád přijal nabídku zaskočit. "Pan režisér vyžadoval dodržování kázně, klid na place a nikdo nesměl ani jíst a herci museli být připraveni podle harmonogramu, když vypadl člověk z této role, tak jsem ji rád přijal," sdělil s tím, že díky své životní partnerce nebylo třeba ani kostýmu. "Musel jsem být vždy perfektně oblečený a manželka byla potěšena, že její kostým prošel i do filmu," dodal Karel Daňhel.

"V závěru mé kariéry mě potkala nádherná věc jako spolupráce s panem Menzlem, podle mě to zajistil komediantský pán bůh," uzavřel s tím, že šlo o velkou odměnu.

Na spolupráci s oscarovým režisérem a dlouholetým přítelem vzpomíná také herečka českobudějovického Jihočeského divadla Daniela Bambasová.

Jak naznačila, každý kdo se setkal s Jiřím Menzelem, se nechal jeho osobností oslovit. "Byl to nesmírně laskavý člověk, přitom měl také úžasný a osobitý humor. Bylo opravdu radostí se pohybovat v jeho přítomnosti," vylíčila s tím, že si pod jeho vedením zahrála ve čtyřech inscenacích.

SKVĚLÝ CHLAP A PŘÍTEL

Šlo o divadelní představení Bez roucha, Sen noci svatojánské, Mandragora a Veselé paničky windsorské. "Opravdu jsme měla možnost ho poznat hodně blízko, byl to skvělý chlap, osobnost. S takovým člověk se setkáte jednou za život a já jsem nesmírně ráda, že jsem měla to štěstí ho potkat," vysvětlila.

Podle jejích slov pracoval spontánně. "Byl milý, laskavý, když si někoho oblíbil, tak ho obsazoval opakovaně. Nikdy nezapomenu na práci s ním, protože to byla radost!" Jeho odchod se dal předpokládat, nemoc se táhla, ale stejně to byl šok. "Možná to bylo vysvobození, ale je to nesmírná škoda," míní Daniela Bambasová, že smíření chvíli potrvá.

"Těším se, že se někde nahoře sejdeme a uděláme mejdan," dodala. Obohacující poznání podle ní bylo, že přestože byl osobnost a úžasný režisér a významný filmař, tak se choval nesmírně skromně. "Byl to kamarád, přítel, mohli jsme se s ním bavit o všem, to je vizitka velikánů, že jsou normální a skromní. Pro mě jako oblastního herce bylo poctou opakované setkání s ním, nikdy na něj nezapomenu," podotkla, že i její syn si pod jeho vedením střihl roli.

"Když začínal na Krumlově s námi jako dítě, tak hrál s námi. Považuji to za osudové a velmi prospěšné střetnutí pro nás pro všechny ze souboru," sesumírovala. Když hrála královnu víl Titanii ve Snu noci svatojánské a měla bláznivý kostým, tak to Jiří Menzel okomentoval: "No vidíš, konečně vypadáš jako člověk," sdělila, že na to nikdy nezapomene a v podobných situacích si na něj vždycky vzpomene.

JEDINÉ MIMOPRAŽSKÉ DIVADLO

Dle slov Františka Řihouta, dlouholetého dramaturga činohry Jihočeského divadla, Jiří Menzel v roce 1994 šťastně zahájil provoz českokrumlovského otáčivého hlediště a v Jihočeském divadle uvedl celkem sedm činoherních inscenací. „Naše divadlo je jediné mimopražské, kde Jiří Menzel působil jako divadelní režisér,“ podotkl s tím, že jedinečnou spolupráci navázal tehdejší ředitel Jiří Šesták.

Při hledání režiséra a titulu pro slavnostní otevření „otáčka“ v Českém Krumlově po poslední velké rekonstrukci nalákal oscarového tvůrce právě na unikátní stavbu. „Druhé otáčivé hlediště mají jen ve finské Tampere, a to je kryté, tam právě Jiří Menzel režíroval Sen noci svatojánské, a proto tenkrát slyšel i na unikátní scénu v Českém Krumlově,“ upozornil na základní dramaturgický kámen.

Repertoár činohra Jihočeského divadla:
1994 Sen noci svatojánské
1996 Bez roucha
1997 Mandragora
1999 Veselé paničky windsorské
2007 Sluha dvou pánů
2008 Mnoho povyku pro nic
2010 Don Giovanni

JINÝ STYL PRÁCE

Herci podle jeho slov museli přímo na zkouškách znát své texty. „Zahajovací čtená zkouška se uskutečnila 1. května 1994 v Bošilci na pronajaté faře herce Petra Hanuse,“ zavzpomínal, jak poprvé zkoušeli i s překladatelem. „Museli jsme udělat dramaturgické úpravy, aby se to vešlo maximálně do dvou hodin,“ upřesnil.

Za měsíc přijel Jiří Menzel už rovnou do Krumlova a začalo nezapomenutelné zkoušení. „Byl to obdivuhodný improvizátor, jevištní scény nevznikaly někde u stolu, ale přímo na place. Byla to souhra herecké osobnosti, prostředí i konkrétního místa. Na to jsme nebyli zvyklí,“ přiblížil styl práce, který byl velmi inspirativní.

NATÁČEL A ROVNOU HODNOTIL

V té době neexistovaly mobily a moderní technologie. „Jiří Menzel už si však přivezl svou malou kameru, to co nazkoušel, točil a po zkoušce pouštěl. Vzápětí tak opravoval chyby,“ popsal František Řihout, že herci měli posléze možnost vše vidět na malém plátně.

Soubor si dle jeho slov Jiřího Menzela oblíbil. „Slyšel na něj, všichni ho měli rádi. Navrhl nám, že pro nás vytvoří celou sérii oblíbených komedií, a tak se také stalo,“ dodal dramaturg Jihočeského divadla, který na místě působí téměř 40 let.

Přímo pro otáčivé hlediště vznikly mimo jiné i Veselé paničky windsorské. „Ty mají takovou magii, to byla jeho poslední režie na Shakespearovských slavnostech, ten titul se tam hrál i včetně letoška téměř desetiletí,“ upozornil.

ÚSPĚŠNÁ KOMEDIE

Úspěch v této komedii zaznamenala herečka Petra Hobzová a posunulo ji to v kariéře až do Divadla na Vinohradech, kde Jiří Menzel dělal šéfa činohry. „Hrála panu Čipernou s Falstaffem v podaní Petra Hanuse a později si tutéž roli zahrála s Bolkem Polívkou,“ připomněl s tím, že další herečkou v této činohře byla Daniela Bambasová v roli paní Brouzdalové.

Jak uvedl dramaturg činohry František Řihout, Jiří Menzel byl jeden z mála režisérů, který miloval herce a herci zase milovali jeho. „Věřil v jejich kreativitu. Ovládal také mechanismus, jak tu kreativitu objevit a spustit, tak aby ten herci byli před divákem naprosto překvapiví,“ naznačil.

ROZMARNÉ LÉTO

Filmu Rozmarné léto se věnoval v jednom z dílů seriálu Jihočeské filmování také bývalý redaktor a editor Deníku Luboš Dvořák. Ten zavzpomínal, že s režisérem Jiřím Menzlem hovořil na živo v rámci festivalu Videofest v Táboře na Střelnici v roce 2013.

Řeč byla o natáčení snímku Rozmarné léto nedaleko Veselí nad Lužnicí, třeba o tom, jak pan režisér vozil Rudolfa Hrušínského z jeho chaty v Plané nad Lužnicí na natáčení trabantem. "Ihned bylo patrné, že Jiří Menzel je velký filmový intelektuál. Dodnes mě mrzí, že jsem si při rozhovoru spletl jména dvou herců: Františka Řeháka jsem (asi z nervozity) zaměnil za Zdeňka Řehoře. Pan režisér mě musel opravit," uvedl Luboš Dvořák.

Osobně má od něho asi nejraději snímek Skřivánci na niti z roku 1969. "V něm postavu bývalého prokurátora v podání Leoše Suchařípy. Odešel filmař s velkým vypravěčským talentem, který měl mimořádný dar či schopnost převádět literární látky na plátno," míní Luboš Dvořák.

Jak Rozmarné léto (ne)zavál čas aneb vzpomínky na natáčení. Absolventská práce publicistiky Valérie Dvořákové: zde

#youtube|xhExQyq7Gtk|6s#