Takovému stvoření se mezi lidmi říká Dobytčí děs. A právě takovou obludu potkali kdysi dávno dva cestující, kteří putovali na koňském spřežení z Černé v Pošumaví.
Cesta se jim trošku protáhla. Ze dne byla rychle noc, přesto muži jeli dál. Vůbec jim nevadilo, že se táhnou hlubokým a temným lesem. Svému koni věřili, spokojeně tedy poklimbávali.
Jakým šokem ale bylo, když se kůň zničehonic rozběhl, jak nejrychleji mohl a pelášil technicky špatnou cestou, jako kdyby měl v zádech samotného ďábla.
Cestující však byli pohotoví. Zatahali za opratě a zdivočelého koně uklidnili. Byl ale neklidný a plný strachu.
O kus dál se najednou ozval mrazivý křik, ze kterého tuhla krev v žilách. V okamžiku se tma proměnila v ostré světlo. Oba muži nechápali, není divu, že začínali mít pořádný strach.
A pak se najednou Dobytčí děs objevil přímo před nimi. Nezaútočil ale na ně, hrůzu vypouštěl na jejich koně. Jak totiž později zjistili, této příšeře jsou lidé lhostejní. Jejím cílem jsou domácí zvířata.
Obluda zmizela stejně tak rychle, jako se objevila. Kůň však nemeškal a rychle ze strašidelného místa uháněl.
Ačkoliv cestujícím hrozilo, že spadnou a ošklivě se zraní, nic takového se naštěstí nestalo. Zvíře zastavilo v nejbližší vesnici. Muži si mohli oddychnout. Cílem Dobytčího děsu totiž je vylekat zvířata k nepříčetnosti, aby se při úprku zranila, nebo nejlépe třeba spadla ze skály.
