Už v deváté třídě měla o své budoucí profesi jasno Pavla Tůmová z Českého Krumlova. Chtěla se stát policistkou. A to se jí povedlo. Dnes úspěšně vede hornoplánské obvodní oddělení.

Proč jste se rozhodla pro práci policistky?
Protože jsem vystudovala střední policejní školu. V podstatě jsem tedy k té práci přičuchla už v šestnácti letech. Taťka byl také bývalý policista, tak jsem se s tím už odmalička setkávala. Řekla jsem si, že profesi policisty zkusím. Střední školu jsem úspěšně dodělala.

Nastoupila jsem pak na obvodní oddělení v Českém Krumlově. Tam jsem sloužila jako klasický policista na ulici. Zároveň jsem si dálkově udělala vysokou školu. Nakonec se naskytla příležitost nastoupit do vedoucí funkce v Horní Plané. Nabídl mi to můj předchůdce Tomáš Thon, se kterým jsem také sloužila v Českém Krumlově. Ostatně, tam právě nyní velí.

A chtělo se vám z Českého Krumlova?
Když má člověk službu, tak chodí na dvanáctku. Takhle se mi naskytla změna pracovní doby. Není nás tady ale tolik, takže mám služby hodně i tak. Například příští týden sloužím noční. Víceméně však pracuji každý den od sedmi do půl čtvrté, což má své výhody.

Dojíždění není špatné. Samozřejmě je znát, že cesta zabere půl hodiny. Autem se nikam neženu. Naštěstí sem ale vede velice slušná silnice. Zcela určitě jsem si na Horní Planou zvykla a cítím se tu poměrně dobře.

O přestěhování neuvažujete?
Ne, to zase ne, i když nemůžu říct, že by se mi tu nelíbilo. Sympatická je mi ale hodně Černá v Pošumaví. Tam to vypadá fajn. V Českém Krumlově jsem se však narodila, takže tam asi zůstanu. Jsem na tyhle věci zásadová. (smích) Nejsem takový dobrodruh, abych si klidně odcestovala někam pryč. V Českém Krumlově mě drží i závazky.

Jaká je práce v Horní Plané oproti Českému Krumlovu?
Já vlastně ani nevím, jestli to mohu srovnat. Když jsem působila v Českém Krumlově, tak jsem byla na jiné pracovní pozici. Je to tedy samozřejmě jiné, rozdílné. V každém případě je to tu klidnější.

Říkala jste, že byl otec policista. Chtěla jste pokračovat v jeho stopách už odmala?
To ne. Jako každá holčička jsem chtěla být paní doktorka nebo paní učitelka. Policejní práce mě začala zajímat až někdy v té deváté třídě, kdy člověk musel začít přemýšlet, co vlastně chce v budoucnu dělat.

Jiná uniforma, například hasičská, vás nelákala?
Asi ne. Policie u mě vítězila.

Policejní střední škola byla složitá? Jaká je vaše zkušenost?
Nebyla těžká. Prostě klasická střední škola. Od třetího ročníku jsme měli specifické předměty jako kriminalistiku nebo střelby. V prvních dvou ročnících to ale byla fyzika a tak. Prostě standardní předměty. Hodně jsme probírali právo. To byl celkem stěžejní předmět.

Máte ještě nějaké větší ambice? Chcete stále profesně růst?
Jsem mladá, tak samozřejmě ambice stále mám. U policie je spousta možností růstu. V Horní Plané asi do důchodu nezůstanu. Tím ale nechci říct, že bych odsud hned utekla. Líbí se mi tu a jsem tu naprosto spokojená. Záleží samozřejmě na nabídce a snad i na náhodě, co se naskytne.

Jaké to je šéfovat samým chlapům?
Není to vůbec špatné. (smích) Myslím si, že mě snášejí dobře. Co jsem u policie, tak jsem se nikdy nesetkala s tím, že by na ženu v uniformě koukali kolegové skrz prsty. Nebo že by se mnou nechtěli sloužit.

Kamarádi z vás nemají obavy? Někteří se zdráhají před policisty o svém soukromí mluvit…
Hodně lidí se diví, že jsem u policie, ale myslím, že už to dneska není nic neobvyklého. Policistek je celkem dost, i když je pravda, že ne tolik přímo v uniformě. Co se týká kamarádů, tak myslím, že se stýkám s lidmi, kteří problémy se zákonem nemají. Možná se někteří bojí, ale já to tedy necítím.

Co říkáte na policejní vtipy?
Kdyby na něčem nebylo alespoň trošku pravdy, tak vtip nemůže ani vzniknout. Ale vezměme si třeba vtipy na blondýnky. Také by nesedly na každou. Třeba by sedly nakonec víc na brunetku nebo dokonce i na ošklivého chlapa. Zasměji se jim. Ale zase je nemusím celý večer poslouchat někde ve společnosti. To už je pak dobírání a rýpání, které mi vadí. Říkají to ale lidé, kteří nevědí, o čem ta práce je. Nevidí do toho.

Máte ráda svoji práci?
Beru ji jako poslání. Nechodím sem jako do klasického zaměstnání – jen si to odpracovat, a hurá domů. Prostě mě to baví. A to je důležité.