Jednou ze zachráněných dívek byla tehdy třináctiletá Ruth Hálová, která dnes žije v Holubově. Ačkoliv je jí už 86 let, je velmi vitální a plná života. V uplynulých týdnech se s ní setkávaly děti z regionu, které s obrovským zájmem poslouchaly její příběh. Nejdříve vyprávěla plnému sálu českokrumlovského kina v rámci Festivalu vojenských filmů a tento týden navštívila chvalšinskou základní školu. Ředitelka školy Eva Luštická označila její povídání za pohlazení po duši. „Děti obdivovaly moudrost, nadhled, životní optimismus této sympatické dámy s velkým D," řekla ředitelka. „Dozvěděly se celou řadu zajímavých věcí, prohlédly si knížky, dokumenty, nenásilně si zopakovaly vědomosti z dějepisu a hlavně poznaly skvělého člověka."
Kouzlo Ruth Hálové vyzdvihl také provozovatel krumlovského kina Jan Jiřička, který zmínil, že dlouho nezažil, aby děti poslouchaly tak soustředěně a s takovým zájmem. Aby ne, životní příběh Ruth Hálové by mohl sloužit jako předloha k filmu.

V letošním roce českokrumlovská rodačka navštívila Nicholase Wintona, kterému je 103 let, v Londýně. „Jeli jsme spolu na oběd. Musím říct, že byl vážně fantastický. Je neuvěřitelné, jak je to skromný člověk. Nemyslí si, že udělal něco zvláštního. Podle něj by takový čin udělal každý druhý," řekla Ruth Hálová v krumlovském kině. Potvrdila, že skutečně patří do takzvané Nickyho rodiny. „Má nás všechny za své," dodala.

Ruth Hálová také zmínila, že je v Kunžaku základní škola, která nese jméno Sira Nicholase Wintona. „Vždycky, když jedu za Nickym, tak má starost, co dělají děti v Kunžaku. Kdyby mohl, rád by je navštívil. Cestování je na něj ale už příliš náročné."

A které otázky krumlovskou mládež v místním kině nejvíce zajímaly? Zde jsou některé z nich.

Našla jste svoji původní rodinu?
Našla jsem maminku, která přežila Terezín. Byla jsem tedy jednou z těch šťastných. Zbytek rodiny ne. Měla jsem starší sestru, ta se do Anglie dostala úplně posledním vlakem, já jela tím šestým, který do Anglie dorazil 1. července roku 1939. Protože byla sestra starší, nepřišla do žádné rodiny. Šla rovnou do nemocnice, kde se učila na zdravotní sestru. Pracovala v Londýně, kde měla nemocnice oddělení pro české zraněné vojáky a letce. Do Čech se vrátila dřív než já. Pomáhala v Terezíně, kde řádil tyfus. Tam se setkala s maminkou.

Setkáváte se s adoptivní rodinou?
Za války jsem neměla jen jednu rodinu. Všichni jsme měli tak dvě či tři. Bylo to stresující, protože jsme se seznámili s jednou rodinou a za půl roku jsme museli zase jinam. Nejvíce vzpomínám na pár, který měl tehdy krátce po svatbě. Jejich manželství se ukázalo jako bezdětné, takže jsem byla jejich jedinou dcerou. Když jsem se vrátila do Čech, byla jsem černou ovcí, protože jsem byla na západě. Poprvé jsem za nimi mohla vycestovat až v roce 1963. Oni ale věrně jezdili za mnou, na STB proto měli silný fascikl. Dožili se 93 a 95 let. S dětmi těch ostatních rodin jsem v kontaktu. Také jsem v kontaktu s Nickym. Dokud žije, chci ho navštěvovat.

Jak jste prožívala cestu do Anglie?
Ve filmech to vypadalo dramaticky. Jenomže na drama nebyl čas. Bylo nás zhruba 200 dětí, přičemž mezi námi byly vyloženě miminka. Němci povolili doprovod jen dvěma dospělým paním. Ve 13ti letech jsem tedy byl postavená do pozice, kdy jsem se musela starat o několik malých dětí.