Libor Lev z Brloha zpovídá Josefa Hanusche, pedagoga českokrumlovské Střední umělecko průmyslové školy sv. Anežky České, do níž dojíždí z Českých Budějovic.

„Kdysi jsme se poznali kvůli nějakým soškám, které jsem sháněl jako ceny. Pak jsme se dlouho neviděli a najednou k nám do Brloha Josef Hanusch přijel s nabídkou projektu řezbářských seminářů Člověk v krajině. A letos už se konal 6. ročník,“ říká Libor Lev.

Seminářů se většinou účastní studenti školy sv. Anežky a vytvářejí skulptury z přírodních materiálů, které pak zdobí v krajině například naučnou stezku.

Ty jsi vlastně vyučený truhlář a práce se dřevem tě provází celý život. Jak se díváš na dřívější a dnešní vztah člověka ke dřevu?

Dřevo je jeden z nejkrásnějších materiálů. Je voňavé, teplé a práce s ním mi dělá radost. Staří lidé měli úctu a pokoru před dřevem, věděli, co to je za dobu, než takový strom naroste a proto šetřili s každým špalíkem a prkýnkem, což nám dnes chybí.

Mám-li dnes možnost mluvit se starými lidmi, tahám z nich rozumy o práci se dřevem. Místo toho dnes lidé hledají všechno na Googlu a internetu a staré mistry neposlouchají. Stejně tak je to se vztahem dnešního člověka ke krajině. Chybí nám soucítění s krajinou a harmonie tvoření v krajině.

Jak jsi začal s řezbářstvím a jaký byl tvůj vývoj?

Začalo to někdy ve čtrnácti patnácti letech, kdy jsem si od svého mistra ve škole koupil dvě řezbářská dláta. Ta mám dodnes. Přes repliky černošských masek, opravy drobných řezeb na starém nábytku, až po výrobu vlastních loutek a drobných plastik.

Pak jsem se dostal k partě, která opravovala starožitný nábytek. S těmi jsem několik let pracoval a hodně se naučil. Což dnes zúročuji. Deset let jsem pracoval jako řezbář a technolog loutek v Malém divadle v Českých Budějovicích. Dnes předávám své zkušenosti ve škole svaté Anežky v oboru scénická a výstavní tvorba.

Nezdá se ti, že místo aby se některé znalosti rozvíjely, jsou kvůli „moderním technologiím“ spíše zapomínány? Například vlastnosti a použití různých druhů dřeva.

Ano zdá. Jsem o tom dokonce přesvědčen. Dříve každý chlap ve vsi věděl, z jakého dřeva si má udělat topůrko na sekyru, aby mu vydrželo aspoň deset let. Věděl, kdy má kácet dřevo na krovy, které dřevo je vhodné do vody, aby v ní vydrželo dlouho – byly to rady, které se předávaly z dědka na syna a na vnuka. Každý si takových rad dokázal vážit. Bylo to pro ně nezbytné. V dnešní době se prodávají topůrka, která vydrží s bídou jeden rok.

Jaká byla tvá cesta ke kvalifikaci restaurátora?

Nemám kvalifikaci restaurátora, mám jen konzervátorský kurs. Dnes získat kvalifikaci restaurátora je nesmírně obtížné, nicméně k drobnějším opravám se dostávám.

Co byla tvá nejzajímavější práce?

Bylo jich hodně, ale nejvíce si považuji toho, že jsem opravoval třicet sto padesát let starých loutek, které jsou dnes ve vitrině v jednom muzeu.

Ty jsi ve své kariéře stoupal spíše díky svým zkušenostem, než vzděláváním ve školní lavici. Neschází ti občas nějaká teoretická průprava?

Schází. A velice. Hlavně, co se týče chemie, dějin výtvarné kultury a výtvarných technologických postupů. Dnes si musím všechno pracně dohledávat a dohánět. Vím, že mi chybí ucelené vzdělání.

Dnes vyučuješ na škole Sv. Anežky i jevištní techniku. V barokním divadle na českokrumlovském zámku můžeme vidět, že tehdy to bylo pouze o dřevě a provazech. A dnes?

Dnešní divadlo kukátkového typu je vlastně zmodernizované barokní divadlo. Opony se dříve tahaly ručně, dnes to dělá elektřina. Zavěšení kulis, sufit a scénických dekorací se zavěšuje stejně jako v baroku, jen je to ovládáno elektřinou. Ale stejně teple milé světlo svíčky nenahradí ten nejmodernější reflektor. Když si představím, jak fungovalo barokní divadlo, tak před nimi dnes smekám.

Tvoje dnešní práce znamená práci s mladými lidmi a v historických prostorách. Ovlivňuje to nějak tvoji inspiraci při tvé řezbářské činnosti?

Chápu to jako dar, že mohu být většinu dne v těchto klášterních prostorách. I když tady učíme a je tady celý den živo, je zde Klid. Když po vyučování studenti odejdou a ke Klidu se přidá Ticho, je tady zvláštní atmosféra.

Duší se cítíš spíše Skotem. Co tě na Skotsku nejvíce přitahuje?

To je to, co nevím. Rád s oblibou říkám, že Skotsko je stav duše. Přivezl jsem si ze Skotska několik kamenů, denně je beru do ruky. Stýská se mi po té starobylé krajině. Zajímavé je, že když jsem tam byl, měl jsem pocit domova. Ale stejně se mi stýskalo tam po Čechách, Kleti a Brložsku, čímž u tebe nechci šplhat.

Co by sis od života přál, máš nějaký sen o tom, co bys chtěl vytvořit?

Od života jsem dostal dost a jsem za to vděčen. Sen o tom, co bych chtěl vytvořit mám a velice doufám, že se mi podaří ho realizovat.