A to natolik, že se začal pídit po historii místa a sháněl o něm informace, kde se dalo. Po čtyřech letech trpělivého bádání jich Luděk Němec z Dolního Třebonína na Českokrumlovsku nashromáždil tolik, že vznikla kniha. Nazval ji jednoduše: Krásná Hora – Historie zapomenuté šumavské tkalcovské vsi.

Jak se stalo, že jste se začal zajímat o tuto vysídlenou ves?
My tam s rodinou podnikáme různé výlety do okolí, jezdím tam snad od tří let, je tam krásná příroda v srdci Šumavy. A zalíbilo se mi právě to místo, které se jmenuje Krásná Hora. Zajímal jsem se o to, proč se to tam tak jmenuje, jelikož jsou tam pamětní kameny, na kterých je napsán název osady a také její německé jméno Schönberg. K tomu dva letopočty, kdy byla obec založena a kdy zanikla. Zajímalo mě, co se tam stalo, že ta obec už vlastně není.

Zaniklých obcí v pohraničí je spousta. Proč jste si zvolil právě Krásnou Horu?
My jsme tam jezdili na prázdniny. To místo mě oslovilo, mělo zvláštní atmosféru. Pořád jsou tam vidět zbytky některých domů. Ale dají se tam objevit i další připomínky původního života. Začal jsem po tom trochu pátrat, když mi bylo jedenáct let. Zjistil jsem, že nikde se o tom moc dočíst nedá. Vždy to byly jenom takové krátké informace, ale jak jsem hledal v různých knížkách, pak i muzeích, archivech, tak informace přibývaly. Potkal jsem také řadu lidí, kteří se zajímali o to, co jsem nasbíral. Po čase bylo těch informací tolik, že by byla škoda je nějak nezpřístupnit veřejnosti, takže z toho vznikla knížka.

To jste jako chlapec hledal i v archivech – ale v nich hledat a bádat není právě jednoduché…
Není, není. Chodil jsem tam s mamkou. Problém historie pohraničí trochu je, že je všechno napsané v němčině, protože obyvatelé byli Němci. Takže mi pomohla škola, kde se učím německy. Navíc řada věcí byla napsaná švabachem, tedy starými typy písmen. Já se trochu věnuji i genealogii, takže umím trochu číst staré písmo a tím pádem to nebyl zase až takový problém.

Také jste vyrážel přímo do Krásné Hory na průzkum terénu?
Určitě, z toho vychází hlavní část knihy. Krásnou Horu jsem navštívil několikrát od prvopočátku až po vydání knížky. Chtěl jsem na stránkách knihy zachytit podobu míst, kde stávaly domy. A ideálně také dohledat i historickou fotku a vlastně porovnat dřívější stav se současným. Na Krásné Hoře stávalo 68 domů a jejich ruiny jsem měl zacílit.

To muselo být zajímavé a velice napínavé hledání…
Určitě. Dalo to hodně práce, protože krajina je už nevyužívaná. To znamená, že tam byla například spousta mokřin a nebylo jednoduché ta místa najít. Někde je vidět na první pohled, že jsou tam zbytky zdí. Ale mnohdy je tam opravdu už jenom louka.

Neměl jste při tom hledání, nebo vaši rodiče obavu, aby se vám něco nepřihodilo? Abyste se někam nepropadl, musely tam být staré studny…
Ano, staré studny jsou tam také. Jedna z nich je údajně z nejhlubších studen na Šumavě vůbec. Nicméně tato nebezpečná místa jsou zajištěna.

To jste si asi připadal trochu jako archeolog? Ti ale někdy využívají i pohledů z letadla, kdy sledují nerovnosti terénu.
Ano, je to takové objevování. Měl jsem k dispozici i různé letecké snímky z 50. let, na kterých ještě ty budovy byly vidět. Ty mi také pomohly při orientaci, kde mám tu ruinu hledat.

Mívala Krásná Hora kostel?
Kostel ne. Farností spadala pod České Žleby. I tam byla v 50. letech spousta domů zničena včetně kostela. Ten byl zlikvidován v 60. letech. Jediné, co ho připomíná, je hřbitov, kde jsou pochováni i lidé z Krásné Hory. Ten hřbitov byl vlastně také zničen nebo částečně ponechán svému osudu, ale z iniciativy rodáků, kteří byli odsunuti z pohraničí po roce 1945, byl obnoven.

Zachovaly se na hrobech také nějaké portréty, díky nimž jste mohl pohlédnout některým dávným obyvatelům z Krásné Hory do tváře?
Ano, na hrobech jsou i fotky. Fotografie jsem našel rovněž v různých vzpomínkových knihách pamětníků, takže mám nějakou představu o tom, jak ti lidé vypadali. A je to vždycky pěkné podívat se na ty fotografie na úrovni jejich domu a říkat si, jak tam asi mohli žít. Je to zvláštní pocit.

Byly v Krásné Hoře nějaké zajímavé budovy kromě chalup?
Byly to většinou obytné domy. Nacházely se tam škola, hájovna, neboť všechny lesy v okolí patřily knížeti Schwarzenbergovi, na hon tam byl pozván i arcivévoda František Ferdinand d´Este. A vůbec ta lokalita, zvláště v sousedním Novém Údolí, které je známější, byla oblíbená. Schwarzenberg ji navštěvoval téměř každoročně, pořádali tam hony na tetřeva, kterého dneska Správa NP tak usilovně hájí. Mimo hájovnu tam fungovalo několik hospod, asi tři nebo čtyři, mlýn, kovárna, a jiné vesnické živnosti. Po roce 1989 tam byly obnoveny některé křížky a boží muka, to jsou další připomínky toho, že tam někdo žil.

Křížky mnohdy někoho připomínají nebo stojí na místě, kde se stalo neštěstí. Dostal jste se k něčemu takovému?
Zajímavou památkou je pomník strážmistra Jindřicha Vrabce. Strážmistr se v červnu roku 1928 vracel z obchůzkové služby z Krásné Hory do Českých Žlebů. Zastihla ho bouřka, nechtěl, aby mu pršelo na hlavu, tak si nasadil přilbu a zasáhl ho blesk. Projel mu celým tělem, byl na místě mrtvý. Byl mu tam vztyčen pomníček.

Našel jste i bývalé rodáky?
Někteří ještě žijí. Můj zájem o Krásnou Horu a knižní podoba sebraných informací není úplně první. Už jeden rodák se historií Krásné Hory zabýval, koncipoval to jako vzpomínkovou knihu na to, jak v obci vypadal celý rok, jak slavili svátky, Velikonoce, Vánoce, poutě a podobně. Proto jsem já naopak chtěl svou knihu založit na faktech. Čili moje knížka není založená na výpovědích rodáků z Krásné Hory. Potkal jsem se však osobně s lidmi, kteří tam v okolí žili, i s jedním pánem, který sepsal své vzpomínky. Pomohl mi a zapůjčil mi nějaké fotografie. Je to Němec, který nyní žije v Bavorsku.

Navštěvoval jste také při svém hledání archiv v Bavorsku?
V Bavorsku ne, mám některé archiválie v knize reprodukované, ale osobně jsem tam nebyl. Na to mi stačila internetová komunikace.

Odkud všechny ty fotky v knize jsou? Zdá se mi k nevíře, že jste jich sehnal tolik.
Některé fotky jsou z mojí sbírky, třeba staré pohlednice. Další jsem získal díky tomu, že vysídlení Němci měli tendenci vybudovat co nejblíž těch zaniklých míst z druhé strany hranice malé muzeum, kde vystavili kroje, sklo a podobně a mimo to se právě tam zachovala i alba s fotografiemi, které jsem pak reprodukoval, a to vůbec poprvé pro veřejnost. To byl velmi důležitý zdroj.

Jaké máte ohlasy na svou knihu?
Ozvala se spousta lidí, kteří v knize našli například své předky. Nebo z oblasti pocházejí a tu knihu si koupili, s některými jsem se i setkal. Ohlasy jsou kladné, lidé oceňují, že se někdo věnuje místům, jako je Krásná Hora, které nejsou nijak významné. A musím říct, že z toho mám velkou radost, protože to bylo hodně práce a když potom někdo napíše, že se mi to povedlo, je to příjemný pocit.

Když jste to dal všechno dohromady, sepsal, připravil, bylo těžké najít někoho, kdo by knihu vydal?
Já jsem při vzniku knihy trochu spolupracoval s Obecním úřadem ve Stožci, to znamená, že koncept mé práce potom viděl i stožecký starosta a díky jeho pomoci se podařilo podat žádost o grant z Jihočeského kraje, za jehož podpory kniha potom vznikla. Část hradil grant, část sponzoři. Vyšlo celkem 300 kusů a pak jsme dodělávali ještě dotisk 150 kusů.

A nyní knihu osobně představujete veřejnosti.
Měl jsem několik přednášek v Budějovicích, v Krumlově, Jindřichově Hradci, a mám v plánu některé další. Také se setkaly s zájmem, potkal jsem na nich mnoho lidí, kteří ta místa znají buď jako turisté, nebo se tam pohybovali v éře totality jako příslušníci pohraniční stráže a dnes vzpomínají na roky tam strávené na vojně. To je také milé setkání.

Teď jste si vyzkoušel, co bádání a vznik knihy obnáší, pomýšlíte na nějakou další?
Mě historie baví, rád bych se jí věnoval dál a také tady Šumavě, Stožci a okolí. Mám to v plánu, protože je tam ještě řada dalších podobných míst, která by si zasloužila určitě pozornost a dosud se jim nedostalo, ale konkrétní plán zatím nemám.

Už víte, co byste chtěl v životě dělat, nesouvisí to s tímto zaměřením?
Určitě by mě historie lákala i do budoucna, takže uvidíme.