Před nedělní vernisáží je tam dopravila a do země zakopala pětice řezbářů, kteří se účastnili zdejšího tradičního týdenního sympozia: Josef a Matěj Hanuschovi, Michal Syrový, Anna Kostohryzová a Michal Majer.
„Na této hře jsem pracoval jako scénograf a v knize je pro mě zásadní číslo tři. Je to generační záležitost: stáří, mládí a střední věk,“ vysvětlil Michal Syrový. „Kniha je i o víře v Boha, ale také o pozemském životě. Tyto sochy vyjadřují můj pocit z díla, moji vizi. Nic konkrétního.“
Sympozium je součástí cyklu vernisáží Člověk v krajině. „Člověk krajinu mění, aniž si uvědomuje, že to není vždycky k dobrému, ale někdy i ke špatnému. Já jsem nechtěl Markétou Lazarovou, tím nádherným příběhem, vyjádřit nic konkrétního,“ okomentoval svou sochu Josef Hanusch. "Kdybych měl vyřezávat jednu hlavu, na to je pět dnů sympozia málo. Snažil jsem se vyjádřit to, jak vnímám celý ten příběh posazený do krajiny devátého, desátého století. Teď třeba vidím, že dřevo je málo surové, málo drsné. Udělal jsem tři styčné body, které se táhnou příběhem: je to příběh dvou loupežnických rodů, jeden sídlí na Roháčku, což je domeček s kramlí, druhý je rod na Obořišti. Nad tím vším je kostel, kam směřovala Markéta Lazarová, než se jí Kozlíci zmocnili. Snažil jsem se do toho dostat i ženu jako takovou, která je nejen v tomto příběhu, ale v životě věčná. Proto ten kámen uložený jakoby v břichu symbolizuje celý ženský rod na této zemi."
Řezbář na závěr poděkoval Liboru Lvovi, hlavnímu organizátorovi řezbářských sympozií, která se v Brloze konají už zhruba patnáct let. "Stará se o nás celou tu dobu zcela nezištně, dává nám svůj čas, půjčuje nám traktor a stará se o nás jako matka rodná."
