Nechť oddaní fanoušci druhého dílu Duny (Dune: Part II, dir. Denis Villeneuve) prominou, ale největším zjevením v současné nabídce kinosálů zůstává britsko-polský snímek Zóna zájmu (The Zone of Interest, dir. Jonathan Glazer). V centru jeho dění stojí Rudolf Höss, nechvalně proslulý ředitel koncentračního tábora v Osvětimi a jeho rodina.

| Video: Youtube

Látky s tematikou holocaustu se u filmařů, spisovatelů, diváků i čtenářů těší přes svou obtížnost veliké oblibě. Jakýsi podivný kulturní fenomén by se dal vysvětlit dvojmo: jednak coby chvályhodná snaha připomínat nedávné hrůzy, stejně tak ovšem může vyvolávat dojem laciné senzacechtivosti. Za léta jsme měli možnost vidět či přečíst desítky filmových a literárních zpracování příběhů připomínajících tuto tragickou éru v dějinách lidstva. V literatuře se s ní nejlépe vyrovnal přímý účastník nacistického běsnění Arnošt Lustig (Démanty noci, Transport z ráje), v posledních letech pak zaujala kupříkladu Alena Mornštajnová se svou Hanou. Z dramatizací filmových připomeňme Spielbergův Schindlerův seznam, Pianistu či Chlapce v pruhovaném pyžamu. Teprve Glazerův film však přinesl onu ohromující dokonalost formy, v níž se spojuje nevyřčené s dávno věděným a neodhalené s přirozeně vycítěným.

Přestože se natáčel v podstatě pár metrů od tábora smrti, nenajdete v něm jediný záběr na vězně kráčející do plynové komory. Glazer vycházel z knihy Martina Amise, jenž příběh rodiny Hössových otevřel klíčem na bázi všednodenního pozorování, nezúčastněně, tak trochu na hraně banality. Rádoby neškodná podívaná, v níž se opakují denní rituály od společné snídaně přes vypravení tatínka do práce až po společné koupání v řece, jejíž čirost náhle zakalí déšť s příměsí popela, se proměňuje v tíživou psychologickou sondu do nitra všech, kteří disponují neomezenou mocí.

Sílu prožitku v Zóně zájmu určuje především mistrný způsob, jakým vypráví. A tvůrci mají jedno klíčové eso v rukávu. Nikoliv obraz, nýbrž zvuk zde hraje hlavní úlohu. Kamery se pohybují pouze na pozemku rodinné vily, za zdi koncentračního tábora proniknou jen náznakově. Zvukový experiment v podobě do detailu promyšleného sound designu, na němž geniální zvukař Johnnie Burn pracoval téměř rok, utváří onu magickou hranici „zóny zájmu.“ Tu sice fyzicky nepřekročíme, ale její podstatu s ozvěnami nedalekého křiku či rachotu strojů postupně dedukujeme a konstruujeme. Burn, čerstvě oceněný Oscarem, sestavil zvukovou složku tak, aby její rezonance vzdálenostně přesně odpovídala vztahu mezi událostmi inscenovanými a pouze slyšenými. Filmaři tak znovu dokázali, že to, co nevidíme, je obvykle děsivější a pod kůži pronikavější než to, co vidíme.

Není to ale zvuk, co budí se závěrečnými titulky největší znepokojení. Esenciální hrůzu nahání nejvíce ze všeho duševní otupělost manželů Hössových, rodičů navenek spořádané, tzv. ideální rodiny, vůči tomu, co probíhá za jejich plotem a čehož jsou aktivními spolustrůjci.

| Video: Youtube

Druhá Duna hlásí „pokračování příště“ a kolem Manželů Stodolových se utahuje smyčka: Po hollywoodské stávce se světová kina snad konečně dočkala vytouženého blockbusteru, který zbourá sály návalem diváků ve věku 20 – 30 let. Pokračování adaptace kultovního románu Franka Herberta Duna je o chlup delší než první díl, zároveň ale podstatně epičtější, což ocení zejména ti diváci, jimž hloubání nad obrazem nekonečné pouště nic moc neříká. Zdánlivá lyričnost, jíž režisér Villeneuve atmosféricky budoval již minule, se bohužel nepotkává s přirozeností tvaru jako spíše s těžkopádnou vyumělkovaností. Artové pozlátko se jeví nepřístupně, ale ve skutečnosti je celek k publiku příliš podbízivý a v podstatě ho ochuzuje o veškerou vnitřní diváckou práci, do níž řadíme přemýšlení, domýšlení a fantazírování, pro které Herbertovu předlohu miluje hned několik generací. Dunivost hudby Hanse Zimmera sice zabírá, ale 165 minut podívané neutáhne. Zvlášť když skladatel přešel k náladě až příliš jednotvárné. Ta koneckonců zavalí celý film ve všech jeho složkách: od kamery po herecké výkony. Ano, je to sice mistrovská filmařina, ale na tu jsme od tvůrce Villeneuveova formátu zvyklí. Čekalo se překvapení roku, které vytrhne i konzumního diváka z všedního stereotypu a nechá jej na chvíli propadnout se do říše úžasu. Ke smůle některých však Duna naplňuje pouze očekávanou šablonu, ale nic víc nepřidá. Škoda. Oproti tomu solidní překvapení přináší debut Petra Hátleho Manželé Stodolovi, který zrekonstruoval příběh manželské dvojice, jež v letech 2001 a 2002 zavraždila a oloupila osm důchodců. Radost přináší zejména fakt, že se snímek neveze na laciné vlně „true crime stories,“ namísto toho hledá vlastní pohled, jak k vraždícím monstrům přistoupit a porozumět jim, čímž připomene nedávný vynikající seriál z platformy VOYO Metoda Markovič: Hojer. Stodolová, jež přejímá úlohu moderní Lady Macbeth, jak stálo koneckonců shodně v několika domácích recenzích, vede primitiva Stodolu do víru vášnivého, ale přesto tragicky vyhlížejícího soužití. Touha po manipulaci se v rovině událostí potkává s hrůznými následky. Hlavní role skvěle ztvárnili Lucie Žáčková a Jan Hájek.

Zázrak FAMUFestu: Že filmy z dílny katedry režie na pražské FAMU dlouhodobě nepronikají k publiku se ví už dvacet let. Přílišná umělecká svoboda se zde rozplizla v převahu neumětelství, ignorantství a průměrnosti téměř sallieriovské. Až na drobné výjimky posledních let (Špína, Anatomie českého odpoledne) z katedry režie nevzešel žádný skutečně pronikavý film, který by měl co říci a oslovit zároveň obec diváckou i odbornou. Naopak fascinované ohlasy napříč světem sbírají filmy z katedry animované tvorby – na Oscara nominovaný pětiminutový snímek Dcera, jejíž autorka Daria Kashcheeva loni uvedla svůj absolventský, veleoceňovaný snímek Electra, vyprávěl o komunikační propasti mezi otcem a dcerou. Na Českého lva nominovaná Deniska umřela Philippa Kastnera zase pojednává o vyrovnání se se ztrátou milovaného mazlíčka. V rámci letošního festivalu FamuFest však nejvíce zaujal titul z dílny dokumentární tvorby: Moje nebe je horší než tvoje peklo. Režisérka Kateřina Dudová se v něm osobně konfrontuje s neštěstím svého přítele, režiséra Jana Kačeny, jenž od roku 2019 leží v umělém spánku s nenávratným poškozením mozku. Dudová však nenatočila lítostivý nářek nad odchodem životní múzy, naopak se rozhodla prozkoumat kořeny lidské sebedestrukce, přičemž si zvolila hned tři objekty zájmu: rappera Tylera Durdena, výtvarného umělce Tadeáše Pochmana a bývalou filmařku a partnerku Ivana „Magora“ Jirouse Helenu Papírníkovou. Spojuje je náklonnost k umění a drogová závislost. Film je to obtížný a nepřístupný, sebeuvědomělý a vyžadující divákovu spolupráci. Přesto se – věnujete-li mu 75 minut času projekce a následné hodiny duševního přemítání – dostaví úderné prozření.

Český lev = sešlost konzervativců X nevyzrálost mladých tvůrců

Marná sláva, ani letošní rozdávání filmových cen Český lev nedopadlo tak, jak by se slušelo. Nominacím vládl s počtem 15 film Bratři (tj. vítěz ceny pro nejlepší film roku), zachycující činnost skupiny bratří Mašínových v 50. letech a jejich následný útěk do Západního Německa. Film je to sic nadmíru zručně natočený, ale silné hledisko postrádá. O jeho uměleckém přínosu nemůže být řeč už vůbec, zvláště když mimo precizně budované atmosféry akčního thrilleru obsahuje snímek většinově jen plakátová hesla. Příjemným překvapením slavnostního galavečera se stalo ocenění retro seriálu ČT Volha, jenž s komediální nadsázkou přibližoval dojemně groteskní figurky Československé televize v době tuhé normalizace. Cenu za studentský film získala dle očekávání Daria Kashcheeva s animovaným snímkem Electra, jejíž děkovný proslov na téma „tvorba vs děti“ vyvolal v rámci slavnostního předávání všeobecné pozdvižení poté, co byl z režie přerušen větou: „Přestaňte, jste moc dlouhý!“ Vesměs však mezi oceněnými filmy převládly buďto tituly mírně nadprůměrné, zato ryze konzumní, popřípadě v protikladu díla mladicky nevyzrálá, zato přehnaně intelektuální, chtělo by se říci až nabubřelá a ve výsledném efektu pak tragicky směšná.

close Seriál Volha info Zdroj: Česká televize zoom_in Seriál Volha

Zas ten Andrej Rublev, umělec se statusem Deus Ama: Na závěr si dovolím osobní vsuvku v podobě pozastavení se nad klasikou světové kinematografie Andrej Rublev sovětského filmového velmistra Andreje Tarkovského. Rublev byl malířem pravoslavných ikon a fresek v Rusku 15. století, mezi jeho nejslavnější počiny patří Ikona Nejsvětější Trojice. Jeho dílo se odráží např. ve slavném Chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vladimiru. Filmový portrét tohoto impozantního malíře pozdního středověku natočil Tarkovskij v polovině 60. let. Výsledek není suchým životopisem, jedná se o dílo epizodické, mapující jen konkrétní pasáže umělcova života, zahrnující nájezd Tatarů a vypálení kostela ve Vladimiru, vedoucí k Rublevovu zhřešení, následnému mnohaletému mlčení a opuštění dráhy malíře a končící u duchovního osvobození a smíření se s věčným údělem umělce. Film je to fascinující v mnoha rovinách: jeho spirituální modus vzešlý z transcendentního stylu nelze slovy popsat, obrazovou imaginaci už vůbec ne, nehledě na fakt, že zubu času odolává stejně neviditelně jako Rublevovy legendární fresky. Stejně jako Rublev v malířství, Michelangelo ve stavitelství, Mozart v hudbě, také Tarkovskij ve filmování oplýval talentem doslova z Boží vůle. Jeho film Andrej Rublev je stvrzením toho, že i on patří mezi onu řídkou skupinu umělců se statusem Deus Ama; tedy Bohem milovaní.