Expedice regionem: Mojenští jsou hrdí na tradice

Především pohodou, klidem a přátelskými vztahy láká Mojné, vesnička téměř na půli cesty mezi dvěma jihočeskými klenoty, Českým Krumlovem a Českými Budějovicemi. „A také zemědělskou tradicí,“ podotýká starostka Jana Zoufalá.

Svému jménu čest rozhodně nedělá. Mezi problémy, které přináší každodenní život i v malé obci, bruslí s potřebným nadhledem i nepostradatelným zápalem pro věc.

„Máme tu nové veřejné osvětlení, opravili jsme komunikace, vodovodní řady. Ale nejvíce peněz i času spolyká údržba obecního majetku, a tak je třeba opravovat střechy i fasády nebo shánět peníze na výměnu oken. Také bychom potřebovali zateplit budovu obecního úřadu, vymyslet tady nový systém vytápění, naši dobrovolní hasiči by jistě uvítali větší hasičárnu, ale vše je o penězích,“ říká Jana Zoufalá.

Kus odvedené práce je znát i v nedaleké, o nic méně malebné osadě Černice. „Místní mají vlastní vodovod i kanalizaci, veřejné osvětlení a opravené silnice. Svému účelu zde slouží kostel, který se nyní po letech dočkal nové fasády, letos jsme také začali s úpravami návsi,“ objasňuje starostka, proč je Černice nejen milým místem k životu pro místní obyvatele, ale také vyhledávaným cílem mnoha desítek cykloturistů i pěších výletníků.

Ti zde ostatně mohou i přenocovat, v Černici je už řadu let v provozu hotel. Kde složit hlavu mají turisté i v Mojném, a to u některého ze čtyř místních ubytovatelů. A jak sami potvrzují, především v letních měsících musejí povlečení na peřinách měnit hodně často.

Poněkud zastrčeným, ale možná nejmalebnějším zákoutím mojenského katastru jsou Záhorkovice. „Tady se soustředíme především na běžnou údržbu, také jsme sem umístili kontejnery na separovaný odpad, které zde ještě donedávna chyběly,“ říká starostka.

Není všechno zlato…

Zdá se, že Mojenským nic nechybí. Mají svůj obchod s potravinami a rychlým občerstvením, knihovnu spojenou s hracím koutkem pro děti, hřiště s pergolou, které by jim mohli závidět i na leckterém sídlišti ve velkém městě, klubovnu, kde školáky hrající stolní tenis čas od času vystřídají jejich tátové, rybník, který se v zimě stává ideálním kluzištěm i hokejovou arénou a také nezbytnou hospodu.

„Za čtyřicet let, co tady žiju, se vesnice hodně proměnila. Máme novou kanalizaci, krásné cesty, dětské hřiště, prostě paráda. Jsem tu náramně spokojený,“ potvrzuje pětašedesátiletý František Salzer, někdejší profesionální hasič, jenž se u svého domku na mojenské návsi právě pouštěl do řezání dříví.

„Do Mojného jsem se přiženil z Rychtářova u Brloha. A nikdy jsem nelitoval. Máme tu dobré sousedské vztahy, všichni společně se scházíme na různých kulturních akcích, které pořádá obecní úřad,“ dodává František Salzer a startoval cirkulárku.

Peníze chybí pořád

Stejně jako v ostatních obcích, ani v Mojném ale není vše růžové.

„Čeká nás stavba nového vodovodu za deset milionů korun, snad uspějeme s žádostí o dotaci. Rozhodnutí očekáváme každým dnem. Pokud to vyjde, budeme muset po dokončení prací sehnat peníze i na opravu místních komunikací, k tomu by se nám líbil i nový chodník od zastávky na náves. A v Černici nás trápí železitá voda, s tímto problémem se také musíme vypořádat,“ ujišťuje Jana Zoufalá, že i v malé obci je peníze stále kam dávat.

Starosti je však třeba čas od času hodit za hlavu. I na to v Mojném myslí, a ne málo, kulturní sezona tady trvá prakticky celý rok.

„V lednu začínáme obecním plesem, v únoru následují dětský maškarní bál, březen patří už tradičně vítání nových občánků. Na duben vždy plánujeme setkání důchodců, konec tohoto měsíce patří i u nás stavění májky. V květnu si všichni společně opečeme buřty, v červnu slavíme dětský den. V prvním prázdninovém měsíci se kulturní program přesouvá do Černice, kde se každoročně koná pouť svaté Máří Magdalény, v září se v Mojném loučíme s létem a v říjnu chystáme Havelské posvícení. Prosinec patří oslavě Mikuláše a samozřejmě i Vánocům,“ uzavírá rozsáhlý výčet Jana Zoufalá.

„Málem bych zapomněla, že máme i sportovní akce – soutěž v šipkách a také volejbalové turnaje,“ usmívá se.

Klid mojenské návsi láká hlavně Pražany

Nápad provozovat vlastní penzion zastihl Marcelu Peškovou z Mojného ve snu.

„Třikrát se mi zdálo, že mám nějakou práci doma a jsem náramně spokojená. Pořád jsem nemohla přijít na to, o co konkrétně se jedná. Až jednou se mě známý zeptal, proč nenabízíme turistům ubytování, když máme tak veliký dům. A pak jsem si uvědomila, že právě tohle je to pravé,“ vzpomíná mladá žena.

Jako vyučená krejčová by práci po mateřské dovolené sháněla jen těžko, a tak se s manželem, který je zedníkem, dali do budování „rodinného podniku“. V části domu, která má nyní samostatný vchod, vznikly dva útulné, postaru zařízené pokojíčky s moderními koupelnami.

První hosty přivítali Peškovi v červenci. A práci mají i teď, kdy se blíží zima. „Lidé nás objevují hlavně na internetu,“ říká Marcela Pešková. Klid mojenské návsi podle ní láká především Pražany.

Ve vesnickém obchodě na slevy zapomeňte

Začít podnikat v malé obci, to chce kromě obchodního ducha také odvahu. Zvlášť, jsou–li hlavním předmětem takového podnikání potraviny.

Jana Stejskalová převzala mojenský obchod se smíšeným zbožím letos v květnu. A zatím si nestěžuje.

„Zkušenosti z obchodu v malé obci už jsem měla, takže jsem věděla, do čeho jdu,“ usmívá se, zatímco obsluhuje jednu ze zákaznic. „Na to, kolik tady žije lidí, mám zákazníků poměrně dost. Žádné zázraky nečekám a přežít se s tím dá,“ má jasno Jana Stejskalová.

Svůj obchod sama označuje za záchranný bod pro ty, kteří nemají vlastní automobil a cesta za nákupy do města pro ně nepředstavuje radostný výlet, ale povinnost plnou komplikací.

„I proto bych uvítala větší podporu ze strany státu nebo alespoň dodavatelů. Jestliže ale provozujete obchod na vsi, musíte se připravit na to, že chcete–li místo třiceti beden piva pouhých osm, dodavatel se vám vysměje. A množstevní slevy? Na ty můžete zapomenout rovnou,“ popisuje běžnou praxi Jana Stejskalová.

I z těchto důvodů jsou pro ni například akční ceny, na něž lákají veliké obchody, zatím jen nesplněným přáním.

„Přestože si k základní ceně zbožím přidávám jen takovou marži, abych se držela nad vodou, cenám ve městě nemůžu nikdy konkurovat. Podobné je to i s rozmanitostí sortimentu zboží. Základní potraviny u mě ale lidé nakoupí,“ říká Jana Stejskalová, jež si vedle obchodu otevřela ještě malé pohostinství s rychlým občerstvením.

Černici chtěl vladař vyměnit za svůj dluh

Historie obce se začala psát v roce 1315. Mojné po dlouhou dobu náleželo pod nedaleký zlatokorunský klášter, samostatnou se obec stala až o mnoho let později.

Ještě do roku 1960 náležela k Mojnému osada Skřidla, Černice v té době patřila ještě Rájovu. V roce 1960 však byla Skřidla připojena k Velešínu a Černice se stala součástí Mojného. V tomto správním uspořádání obec setrvala až do 17. prosince 1971, kdy byla i přes protesty místních obyvatel připojena k nedaleké střediskové obci Dolní Třebonín. S obnovou samosprávného zřízení se však opět osamostatnila.

Mnohem barvitější je historie osady Černice. Její počátky se vztahují rovněž k roku 1315, kdy Bavor III. z Bavorova daroval obec spolu se Svincemi, Mojným a Žalticemi klášteru Zlatá Koruna. V roce 1344 však chtěl král Jan Lucemburský propůjčit Černici Petrovi z Rožmberka jako úhradu dluhu ve výši 800 kop grošů, ale obec nakonec zůstala připojena ke klášteru.

Významný je černický gotický kostel sv. Máří Magdalény se hřbitovem a dochovanou ohradní zdí. Hlavní oltář chrámu pochází z roku 1696 a je usazen na starší zděné mense. Letopočet 1728 na zadní straně oltáře připomíná jeho první opravu.

Ty další se datují do let 1793 a 1872. Postranní oltáře sv. Floriána a sv. Barbory mají v křídlech vsazeny zbytky řezeb gotického oltáře. Další dva poboční oltáře jsou v kaplích, jsou v nich mimo jiné i sošky českých patronů sv. Václava a sv. Ludmily. K obdivu vybízí i ručně vyřezávaná, 150 centimetrů vysoká socha Máří Magdalény z počátku 16. století.

Kromě černického kostela se mezi památkové objekty v mojenském katastru řadí i zemědělská usedlost čp. 3 v Záhorkovicích, kterou dnes využívají k rekreačním účelům potomci posledních hospodářů.