„A foťte všichni, vždyť na tom nic není. Jen vědět jakým prstem zmáčknout jaký knoflík,“ poradil všem přihlížejícím během úterní vernisáže své výstavy českokrumlovský fotograf Josef Prokopec.

Za pár dní oslaví úctyhodné osmdesáté páté narozeniny, patří k zakládajícím členům českokrumlovského Fotoklubu, kterému bude příští rok už také padesát let. Dlouhá léta byl Josef Prokopec také jeho vedoucím. Kolekce pětačtyřiceti fotografií vystavená ve vestibulu českokrumlovského divadla dokládá, že tento post zastával oprávněně.

Obrázky působí opravdu velice lehce a přirozeně, jakoby na onom zmáčknutí fotografické spouště opravdu nebylo nic složitého. Ono vlastně není, ale je potřeba znát mnoho věcí. Umět se dívat, vystihnout správný okamžik a nebo mít poblíž sebe i přátele a rodinu, kteří s fotografováním jakýmkoliv způsobem pomohou.

„Já se potřeboval nějak vyjádřit. Můj první fotoaparát byl za dvaatřicet korun a padesát haléřů,“ vzpomíná Josef Prokopec. „Takže i sebeprostším aparátem při trošce zájmu a píle a snahy se dá udělat dobrá fotografie. Nebo alespoň tak dobrá, že se to nechá ukázat někomu jinému.“

S fotografováním začínal po druhé světové válce, kdy jak sám říká, bylo vše na poukaz, tedy i třeba nočník. A tak si musel plno fotografických pomůcek vyrobit sám doma.

Kromě materiální nouze se museli fotografové tehdy potýkat i s cenzurou: „Jakmile měl člověk na fotografii vyfocený křížek nebo něco, co se nelíbilo, bylo mu doporučeno, aby to nevystavoval, protože to není v kurzu současného smýšlení společnosti.“

Oázou porozumění se tak Prokopcovi stala nejen rodina vlastní, ale i rodina fotografů, tedy Fotoklub. „Víte, člověk je od přírody ctižádostivý a ona ta naše setkání měla obrovskou výhodu, protože když jste viděli, že se tomu druhému něco povedlo, chtěli jste to do příště mít sami ještě lepší. A ono to pak táhne i toho dalšího k větším výkonům,“ míní s humorem fotograf.

Z fotografie musí být podle něj cítit vůně dne, kdy je snímek pořízen. A nejen vůně, měla by potěšit všechny smysly. Podle svých slov má doma negativů plné tři šuplíky, zpracovaných však prý je jen asi jedna třetina. Něco, co doposud nikde nevystavoval, jak sám říká, vystaví snad zase za dalších pět let, opět v českokrumlovském Městském divadle.