Během slavnostní dernisáže výstavy českokrumlovského fotoklubu nazvané Pohled na Slavnosti z druhé strany totiž členové fotoklubu promítli ještě další ze svých fotografií, které se na výstavu ve foayer Městského divadla už nevešly.

A bylo se vskutku na co dívat. Snímky odhalily mnohé z přípravy tak obsáhlé akce, jako jsou slavnosti, ale i z toho, co po skončení slavností následuje, protože uklidit, uschovat, složit či vrátit půjčené věci, stavby, kostýmy a rekvizity není jen tak.

Osm fotografů

„Slavnosti jsou obrovská událost s ohromnou návštěvností. Dnes skroro každý vlastní digitální fotoaparát, proto získat fotky ze slavností není pro nikoho nijak těžké,“ uvedl před promítáním Petr Lahodný, člen Fotoklubu Český Krumlov. „Tak jsme si ve fotoklubu řekli, že to uděláme obráceně. Nezaměříme se na program slavností, ale zdokumentujeme lidi, kteří je připravují. To znamená ty, kteří staví pódia a jiné stavby, co se starají o kostýmy a podobně. Bylo toho spousta.“

Asi osm členů fotoklubu si rozdělilo úkoly a dění kolem slavností před nimi i po nich.

„Nafotili dohromady kolem dvou tisíc fotografií. Ty jsme pak ve fotoklubu přebírali, třídili a vybírali ty nejlepší. Vše pak vyvrcholilo touto výstavou, kterou jste dnes viděli naposledy. Zítra se bude bourat. Jenomže zbyla spousta fotografií, které by si také zasluhovaly zveřejnit. Proto další uvidíte nyní při promítání.“ Fotky z ukončené výstavy ale neskončí kdesi v krabicích. Putují dál, a to na výstavu do Písku.

„A až se z výstav vrátí, uložíme je do archivu slavností,“ podotkl ředitel Městského divadla Jan Vozábal. „V historii slavností totiž nevznikl žádný podobně zaměřený dokument, který by popsal přípravy týden před akcí a ještě týden po akci. Většinu fotek máme ze samotné akce a když si dnes prohlížíme ty tisíce fotek za uplynulých dvacet let, jsou si tak strašně podobné, že člověk ani nepozná z jakého jsou roku. Proto fotoklub vytvořil výjimečný dokument doby.“

Zapálená umělkyně

Stávalo se, že se na některých akcích sešlo fotografů několik, na jiných méně populárních – kdy bylo třeba vstávat o půl páté ráno, jako například při úklidu města, tam byla zase jenom jedna fotografka.

„Pro mě bylo třeba zajímavé, když jsem viděl Inge Švandovou při malování dekorací. Kreslila a lezla při tom po zemi,“ řekl Petr Lahodný. „To je právě ten zvláštní případ, kdy se sešlo asi pět fotografů, protože jsem je upozornil, že držitelka ceny Thalie a titulu Národní umělkyně bude malovat kulisy, a to se nestává často,“ poznamenal s úsměvem Jan Vozábal.