„Po roce 89 se začali lidé zbavovat různých diplomů a mně bylo líto rámů, které nemohly za to, co v nich bylo, tak jsem do nich začal malovat,“ říká.

Žijete v Loučovicích od svého narození a jak jste se dostal k malování?

V Loučovicích žiju od mala, přesněji, od pěti let. Vzhledem k tomu, že jsme se přistěhovali v roce 1955, jsem už doslova starousedlík. Nikdy jsem nebyl sportovní typ, ve dvanácti jsem ve skoku do výšky vyhrál batůžek a tento úspěch mi stačil a rozhodl jsem se svou sportovní kariéru ukončit. Kreslení mě ale bavilo a neodradilo mě ani to, že nás ve třetí třídě soudruh učitel nutil při hodinách kreslení malovat naše a sovětské vlajky – vodorovně, svisle, našikmo a později i zvlněné. Naopak doma jsem si kreslil to, co mě bavilo. Tatínek byl malíř samouk a maloval hlavně přírodu. V té době jsem ale občas v časopisech zahlédl i díla surrealistů. Dalího, Magritta, de Chirica, Miróa, Františka Muziky, Toyen a jiných. Než jsem ale vzal štětec do ruky, ještě to chvíli trvalo.

Jste malíř s trampskou duší…

Přišlo období folkové a později bluesové, brnkal jsem si na kytaru a psal bluesové texty. Při vystoupeních jsem kytaru přenechával těm zručnějším a hrál na foukací harmoniky. Život, práce a sňatky spolumuzikanty rozvály do světa a mně tím pádem zůstalo víc času na malování. Po roce 89 se začali lidé zbavovat různých diplomů a mně bylo líto rámů, které nemohly za to, co v nich bylo a tak jsem chvíli maloval do nich.

Je o vás známo, že malujete nejenom na malířské plátno, ale také na kytary.

Když mi jednou někdo donesl starou kytaru, abych mu ji pomaloval, zaujalo mě to. Uvědomil jsem si, že když přestala sloužit jako hudební nástroj, může žít další život jako obraz. Namaloval jsem hodně kytar, ale i mandolíny a housle a maluju třeba i na staré džíny. S jedněmi houslemi jsem měl zajímavý zážitek. Manželé z Prahy přivezli staré housle, abych je pomaloval. Tušil jsem však, že by ty housle nemusely být obyčejné skřipky. Trochu jsem pátral a zjistil, že jejich cena je „trochu“ vyšší. Když jsem majitelům zavolal, jak se věci mají, přijeli a divili se, že jsem nepomaloval jiné housle a tyhle si nenechal. Něco takového bych nikdy nemohl udělat a od té doby jsme přátelé a pokud to jde, zastaví se za mnou v ateliéru.

Kolik času v ateliéru trávíte? Malujete v této době covidové, kdy nikam nemůžeme, jeden obraz za druhým?

Roky jsem maloval doma, ale když jsem po padesátce poměrně neúspěšně sháněl práci, rozhodl jsem se pro trochu bláznivý krok – jít na volnou nohu. Dostal jsem typ na bývalou kancelář a tam jsem se usadil a maloval. Naučilo mě to pár novým věcem, myslet na zadní kolečka bylo to hlavní. Pak jsem onemocněl. Operace dopadla výborně, ale nastal čas odejít do důchodu. Malování jsem nezanechal, protože jsem zjistil, že tvůrčí práce je výborná terapie, a to se mi potvrzuje i teď, v době covidové. Jezdím na půl dne do Vyššího Brodu do ateliéru, maluju pomalu. Návštěvy za mnou sice nemůžou, ale už několik let používám face book jako galerii. Namaluju obraz, nafotím, „vystavím“ a za chvíli si ho prohlíží lidé z různých koutů země.