Gerhard Scherhaufer je muž mnoha dovedností a zájmů. Muzikant, kutil, vynálezce zlepšováků i herec hořických Pašijí.
Co vás přimělo k tomu, zavést tradici kájovského Setkání heligonkářů?
close
info
Zdroj: Deník/Zuzana Kyselová
zoom_in
Muzikant, moderátor a organizátor heligonkářů Gerhard Scherhaufer má tři druhy harmonik a hraje na ně levou rukou.
Impulsem bylo úmrtí heligonkáře Františka Podra. Tak jsme se se starostou Červem a Tomešem Augustinů domluvili, že – jelikož se tu nic neděje – uděláme setkání heligonkářů v Kájově a já se nabídnul, že seženu adresy. Tak se tady v roce 2011 konal první ročník nazvaný Memoriál Františka Podra. Františkovi jsem věnovali druhý a třetí ročník. Pak už to bylo Setkání heligonkářů. Jeden rok jsem setkání pojal jako oslavu devadesátin heligonkáře Františka Kouby z Ledenic. Nechal jsem mu do sálu udělat fotku v životní velikosti. Dojalo ho to. Když pak umřel při vystoupení v Homolích, uspořádal jsem zase Memoriál Františka Kouby, na který jsem pozval i starostu z Ledenic.
A natěšení lidé začali v sále rok od roku přibývat…
Dokonce jsem měl v sále až 240 lidí. Museli jsme přidávat židle. I přísálí bylo plné. Lidi sem chodili rádi, říkali, že když přijdou na heligonky do Konibaru, cítí se jako doma. Že je přivítám a udělám v sále takovou přátelskou náladu, že z vystupujících spadne tréma.
Na pódiu nemůže chybět kulisa v podobě malebné jihočeské vísky…
Ta kulisa je 85 let stará. Ve mlýně ve Zlaté Koruně ji objevil Jirka Bauerů. Byla skládací s panty, ale nízká. Zvednul jsem ji o šedesát centimetrů, zespodu jsem přidělal žluté, hnědé a zelené pole. Já tehdy po Jirkovi chtěl, aby mi něco namaloval, ale on mi řekl, že má něco lepšího. Když jsem tu kulisu uviděl, úplně jsem se nadchnul. Sice byla roztrhaná, týden jsem ji v garáži podlepoval a spravoval, ale je krásná.
Snažíte se heligonky hezky, vždy trochu jinak, zahájit…
Při zahájení děláváme dojemnou scénku kácení lípy na návsi. Letos při jubilejním ročníku nemohlo kácení lípy chybět. V minulosti nám jednou Tomeš Augustinů půjčil dokonce nábytek ze selské jizby. Vtipné bylo, když ji uloženou ve sklepě uviděla moje vnučka. Přiběhla za mnou: Dědo, ten pán má chatu ve sklepě! Tu scénku jsem obměňoval. Jednou třeba lípa stála uprostřed pódia, seděl pod ní Zdeněk Rudolfů s magneťákem, palba naplno, a pan Kropík ho káral: Sousede, pod tuhle lípu nepatří takováto muzika, ale harmonika.
A když letos po kácení staré lípy zazněla kájovská písnička o kájovských zvonech, kterou nám složil Venca Rubáš z Veselí, který je již připoutaný na lůžku a posléze jsem rozezněl skutečně všech pět kájovských zvonů, nikdo v sále ani nedutal. Poté přišli na řadu heligonkáři. Jejich pořadí mám sepsané poctivě tak, aby někdo pořád nehrál až jako poslední.
Také letos vystupovali rakouští heligonkáři. Jak jste s nimi začal spolupracovat?
Já byl hrozný fanda do heligonek ještě v době, kdy jsem na ně neuměl hrát. Fascinovaly mě harmoniky. Byl jsem se dívat ve Strážkovicích a tam hráli Rakušáci. Tehdy už jsem sbíral adresy na naše první setkání heligonkářů. Díky mojí němčině jsem se seznámil s Walterem Derntlem, který sem s dalšími kolegy jezdí celých těch dvacet let. Také mi sem vozil jódlovačku. Už tu mají kamarády. A já zase v Rakousku hrál asi šestnáctkrát. My pořádáme heligonky jednou za rok, zatímco rakouští sousedé hrají každý první pátek v měsíci.
Za tu dobu máte z heligonek jistě plno zážitků?
Perličkou je třeba letošní první účinkující. Karel Tvrdek chtěl v Kájově už několikrát vystupovat, jenomže toto jsou heligonky, kdežto on měl piánovku. Před nedávnem ke mně přišel a povídá: Gerharde, teď mě musíš pozvat, já se na tu heligonku naučil. Tak za to, že se na ni naučil, dostal pohár a zahrál jako první. A účinkoval i v zahajovací scéně s Pavlem Kodadou, Jirkou Bohdalem, Magdalenou Janotovou a Růženou Kostrounovou.
Nebo při desátém ročníku, to jsem ještě mohl hrát na saxofon, jsme před zahájením vytvořili kapelu, která měla premiéru a současně i derniéru. Já a Ferda Marxů jsme hráli na saxofony, Franta Hadač a Pavel Kodada na trubku, jeho vnuk na pozoun, Marián Rojíček bubnoval, k tomu hrály ještě asi tři heligonky. Takto jsme bavili lidi půl hodiny před zahájením. Jenom jednu písničku jsme si předtím prubli za sálem a pak jsme vyhrávali, jak sehraná kapela.
Co vám těch dvacet let organizování heligonek kromě starostí dalo?
Poznal jsem spoustu lidí, ale spousta z nich už bohužel není. Za těch 20 let se celý sál obměnil. Připravovat setkání je náročné, ale kdybych nechtěl, tak to nedělám. Mě to baví. Největší odměnou je, když lidé odcházejí spokojení, plácají mě po zádech a říkají: Gerharde, měls to nádherný. Já se 20. ročníkem neloučím. Třeba se najde pokračovatel…
