Napravovat prohřešky Jiřího Františka musel jeho syn a pokračovatel hrabě Jiří Jan Buquoy, který záhy po převzetí rodových panství soustředil své zájmy primárně na hospodářský a kulturní rozkvět svěřených statků. Většinu pozornosti upřel na přestavbu hradu Rožmberk, který si zvolil jako ideální místo pro zřízení rodového muzea Buquoyů. Jiří Jan byl vášnivým milovníkem historie, s oblibou se stylizoval do postavy křižáckého rytíře a nahromadil i velké množství cenných uměleckých sbírek. Rodové muzeum na Rožmberku mělo mnohem širší záběr, než by se zprvu mohlo zdát. Celkový koncept byl nejen oslavou prastarého francouzského rodu Longueval-Buquoy, ale stal se i poctou představitelům habsburské monarchie. Jiří Jan např. zasadil do interiérové výzdoby několik královských erbů a portrétů slavných osobností z řad Habsburků, jež se proslavily na západoevropských královských dvorech (Karel V. Španělský, Izabela Klára Evženie). Ze strany Jiřího Jana byl chytře ukrytý „pomník“ Habsburků ideální cestou k urovnání vztahů.

Se stabilizací poměrů mezi rodem Habsburků a Buquoyů pomáhala Jiřímu Janovi také jeho žena Sofie Terezie Buquoyová, která svým laskavým a vřelým přístupem dokázala vytvořit pohodu rodinného života, již oceňoval a velmi si jí vážil i korunní princ Rudolf Habsburský. Ten obdobnou mateřskou něhu nikdy nepoznal. Císař František Josef I. na syna věčně neměl čas, matka Alžběta Bavorská zvaná císařovna Sissi zase raději trávila čas v Uhrách u milence Eszterházyho. Se Sofií Terezií měl korunní princ vůbec půvabný vztah. Při své návštěvě roku 1872 ji kupříkladu odměnil vylisovanou maceškou. S přihlédnutím k erudovaným znalostem korunního prince v oblasti botaniky a symbolickému významu květin lze tento dar označit za upřímné vyznání, které zůstalo cennou rodinou památkou. Rudolfův zájem o botaniku, zoologii a ornitologii byl všeobecně znám, dokonce v této oblasti dosáhl nebývalého uznání v podobě čestného doktorátu.

close Korunní princ Rudolf Habsburský. info Zdroj: Se svolením NPÚ zoom_in Korunní princ Rudolf Habsburský.Jak ale spojení mezi rodinou Buquoyů a korunním princem vůbec vzniklo? V roce 1871 si korunní princ Rudolf prodloužil svou kavalírskou cestu, aby na Rožmberku a loveckém zámečku Žofín strávil několik dní společně s nejbližší rodinou hraběte Jiřího Jana Buquoye. Teprve čtrnáctiletý Rudolf měl Buquoye ve velké oblibě, cenil si jejich dobrodiní a obdivoval jejich rodinné štěstí. Domácí atmosféru princi evokovala také zahradní stavba u rožmberského zámku – vyhlídkový gloriet, jehož předobrazem se stal habsburský gloriet v Schönbrunnu.

Na počest korunního prince nacvičila rodina divadlo, bavila jej hrou na klavír, tancem a zpěvem. Zpěv byl v Rožmberku nad Vltavou z větší části pod taktovkou pěveckého Spolku sv. Cecílie, jehož hlavním posláním byla nejen osvětová péče o kulturu ve městě, ale i ochrana hudebního a pěveckého dědictví.

Nezanedbatelnou úlohu hrál tento spolek a jeho členové také během diplomatických návštěv, k nimž návštěva korunního prince patřila. Rudolf však nezapomněl ani na své povinnosti, které mu předepisoval protokol následníka trůnu, když ke shromážděnému rožmberskému lidu na tehdejším Sofiině náměstí pronesl slavnostní řeč obsahující poselství národům v nelehké době. V

Rožmberku byla na památku této návštěvy postavena kašna, která dodnes po korunním princi nese jméno.

Níže najdete přepis přeložené básně, jež vznikla právě k účelům této slavnostní návštěvy. Zajímavé je, že část textu je převzata ze stěžejního projevu, který korunní princ Rudolf pronesl před rožmberskými občany:

Nejkrásnější ze všech byl ten rok,
v němž milostivý korunní princ si svou cestu prodloužil,aby na buquoyském panství v kruhu rodinném
po boku hraběcího páru šťastné chvíle prožil.
V okamžiku, kdy hudba v režii chórových pěvců rozezněla se,
pak nadšení a ze srdce radost v jeho očích projevila se,
když přípitek k uvítání vzácného hosta zazněl z hraběcích úst.
V ten okamžik pocítil teplo domova a zahodil lásky půst.
Nejkrásnější ze všech byl ten rok,
kdy zahořel hraběcí katolický duch do té míry,
v níž hlásal lidu, že pravé jmění pochází ze skutků víry.
Buďte jednotní! volá k lidu, spojte své síly,
buďte jednotní a silní skrze svazek víry,
teprve pak bude vlast zachráněna,
když mír a v něm síla zůstane klidem zbraní zajištěna!

Éra válek, zdá se, neopouští pole Evropy ani v 21. století, kdy se svět jeví civilizovanějším a sofistikovanějším než kdy předtím. Na místo organizovaného rozvoje hrozí úpadkem kultury a do popředí se staví nesmyslné převracení zavedených tradic. Čím to? Mocenské intriky převyšují zdravý rozum? Přestáváme komunikovat a společně budovat, tak musíme raději bořit a devastovat, jen aby náš hlas neupadl v tichu? Válečná úsilí málem znamenala konec světa. Na počátku 20. století to byla Velká válka, po jejíchž hrůzách si nikdo nedokázal představit, že by mohlo přijít ještě ničivější běsnění: válka druhá světová. A bohužel ani ta nestačila k definitivnímu složení zbraní. Nedávno Vietnam či Irák, dnes Izrael a Palestina, Ukrajinu nevyjímaje… místa, na něž ozbrojené konflikty vrhají tolika stínů. A přitom by stačilo mít v sobě víru v mír a naději na lepší zítřky, stejně jako cit pro porozumění. Tak jako korunní princ Rudolf Habsburský, jehož slova jsou dnes zase o něco živější…

V příštím díle si představíme přátelství mezi korunním princem a Karlem Bonaventurou II. Podle Mgr. Veroniky Polnické zpracoval Marek Kuchař