Zámecký park, sešlost desítek lidí, občerstvení, lovecké znělky hrané na žesťové nástroje, štěkot psů, dusot kopyt na vlhké trávě a k tomu všemu žlutooranžové světlo typicky podzimního slunce. Že by se červenodvorský zámecký areál přenesl o nějaké to století zpět proti proudu času? V sobotu, během čtvrtého ročníku Hubertovy jízdy, určitě.

„Naše dcera jezdí už dva roky, zatím sice není ještě tak zdatný jezdec, aby si dnes na Hubertovu jízdu troufla, ale příštím rokem už pojede určitě,“ řekl jeden z přihlížejícíh návštěvníků akce Antonín Jágr z Boletic.

Takových a jemu podobných se v zámecké zahradě sešlo mnoho ať už to byli pacienti léčebny, rodinní příslušníci těch, kteří vyrazili na sedlech honit lišku a nebo zkrátka ti, kteří si chtěli vychutnat příjemnou část víkendu a především přejícího počasí.

„To je pravda, počasí se opravdu vyvedlo. Vloni nebo předloni tady na Huberta sněžilo,“ okomentoval fotografující Jiří Krška Kolumbus.

Světlo, akci i areál si pochvaloval i ředitel a primář psychiatrické léčebny Jiří Dvořáček. „Skoro bych řekl, že není vhodnějšího prostředí,“ shrnul výstižně.
O co vlastně v Hubertově jízdě jde?

Především o rozloučení s jezdeckou sezonou. Je to poslední závod, ve kterém se sice soupeří, ale většinou velmi nevážně, než se vlády ujme paní zima. A tak, jak se kdysi za dob šlechty v zámeckých parcích, nebo spíše na zámeckých pozemcích proháněli jezdci s modrou krví a za pomoci psích smeček se snažili ulovit skutečnou lišku, snaží se dnes milovníci koní o totéž.

Ale přece jen trochu jinak. Liška není skutečná, ale představuje ji jeden z jezdců nebo jezdkyň. V Červeném Dvoře se v sobotu v lišku proměnila Dagmar Růžičková. Podle svých slov sedává v sedle už osmým rokem, ale liščí ohon ji na rameno připíchli letos poprvé. „Mě nedostanou,“ usmála se v odpovědi na otázku.

O tom, že leccos je jinak svědčí i přístup všech aktérů. To ostatně naznačoval i komentátor a spolupořadatel akce Ivan Studený, který návštěvníkům akci a její situace přibližoval v reproduktorech. „V tomto případě tedy uvidíte poměrně nečekané spojení: Programátor na koni, takzvaný ajťák“ přidal například k jednomu z jezdců při úvodní představovačce. Stačí si jen lehce domyslet, jak blízko má titul IT, tedy ajťák, ke slovu rajťák.

„A další kůň nám překážku statečně oběhl,“ zaznělo Studeného komentování během prvního závodu, skoků přes překážky. Tedy pravda, občas oběhů okolo překážek. Ne všichni koně jsou totiž zvyklí skákat. A to samé platí i o jezdcích. Několik z nich dopadlo za překážku přece jen i o něco dříve, než jejich kůň. Shodné měli se zvířetem alespoň to, že dopadli oba dva na zem. Byť kůň nohama napřed.

„Kobylka jede úplně poprvé, vůbec nevím, jestli umí skákat,“ dodala po jednom takovém pádu s úsměvem Kateřina Zlámalíková. Sama se přiznala, že aktivně na koních nejezdí prakticky vůbec. Jak ona, tak klisnička Kikinka si tedy odbývaly v parku svoji hubertovskou premiéru.

Ale vraťme se k tématu.Co je cílem Hubertovy jízdy? Skoky přes překážky a další úkoly, včetně stylu jízdy by přece jen měly být jaksi v normě. A pokud nejsou? Pak se pečlivě zaznamenávají a večer, při závěrečném hodnocení, bývají jezdcům patřičně spočítány. A zaplaceny. Většinou tekutou měnou.

„Návštěvnost nám spíše rok od roku roste, ale mění se v závislosti na počasí,“ dodal Ivan Studený k letošnímu ročníku. „Co se určitě mění, je návštěvnost koní. Například vloni jsme měli kromě koní z naší stáje jen dva hosty. Letos už je hostů více, než našich koní. Dohromady pojede osmnáct koní a jezdců, hosté přijeli například z Pasovar, Chvalšin, Lazce nebo jiných i vzdálenějších míst.“

Po úvodní překážkové projížďce parkem vyrazili koně i jezdci na hodinovou vyjížďku po okolí. Po ní předvedli divákům štafetový slalomový závod družstev a pak už na všechny čekalo závěrečné Halali, finální hon na lišku.

Kdo byl svatý Hubert?

Patron lovců a jezdců býval prý původně vášnivým lovcem. Legenda praví, že jednou spatřil při lovu velkého jelena, kterému mezi parožím rostl zlatý kříž. Jelen prý měl Huberta i oslovit otázkou, proč se stále zabývá hledáním zvěře a jejím lovením, když by měl spíše hledat Boha. Tento zážitek Huberta obrátil na víru.

Červenodvorský zámecký park je po stovky let nenápadným unikátem

Příběhy domů i zahrad mohou být někdy stejně členité, jako příběhy lidských osudů, ostatně, posuďte sami na příkladu zámecké zahrady a parku v Červeném Dvoře. První zmínky o zahradě pocházejí z roku 1598, kdy Petr Vok z Rožmberka nechal zřídit u Nového Chvalšinského dvora oboru určenou pro chov bažantů, bobrů, koroptví a křepelek.

Zámeček s myslivnou a altánem tak, jak jej známe doposud, začal vznikat až na popud kněžny Marie Ernestiny z Eggenberku rokem 1672. Zahrada a park jako takový, zažily svůj první rozkvět a vrchol zhruba o sto let později při rokokové přestavbě. Další zásadní změny přinesl do Červeného Dvora Josef Adolf II. ze Schwarzenberku, kterého k tomu inspirovaly jeho cesty po Anglii a tamní parky, které měl možnost spatřit na vlastní oči.

V letech 1769 - 1784 byli v zahradě chováni bobři, čínští bažanti, bengálští jeleni a angorští králíci. Panstvo tu mělo k dispozici přírodní divadlo, letní jízdárnu nebo takzvaný Schneckenberg, tedy kopeček se ve tvaru šnečí ulity. Postupem doby přibyly holandská a čínská besídka nebo ostrůvek s můstky. V zahradě byly vysazovány tehdy módní kanadské a vlašské topoly.

V parku byla postupně postavena Bažantnice k ubytování sezónních hostů a takzvaná Švýcarská stáj pro chov krav švýcarského původu. Do ní mohli návštěvníci nahlížet z přilehlých salónů oddělených skleněnou stěnou a popíjet při tom čerstvé mléko.

V roce 1841 byla postavena severovýchodně od zámeckého parku kaple svatého Kříže, kde byly uloženy ostatky Walthera Schwarzenberka.

V parku nechali majitelé postupně postavit také hájenku, růžový altán spojený chodbou s růžovou zahradou, letohrádky, umělé jeskyně, mariánský sloup, fontány a vodotrysky. K široké nabídce vodních prvků patřily 200 metru dlouhá vodní kaskáda s jeskyní, stylizované slepé rameno, vodní kanál s Topolovým ostrůvkem, Bobří jezírko a jezírka pro chov vodního ptactva.

Celkem se tu dochovalo 21 rybníků, rybníčků, umělých jezírek, fontán nebo nádržek, které plnily funkce užitkové i okrasné. V parku je dosud 3 420 metrů potoků a potůčků, tři kilometry umělých toků a odvodňovacích stok, 4 100 m vodovodního potrubí a 500 m krytých toků a kanálů. V minulém století nechyběl už v zahradě ani módní tenisový kurt.

Dnes má zámecký park rozlohu 105 hektarů.

Jeho úplně posledním soukromým majitelem byl Adolf, kníže ze Schwarzenberku, jemuž byl majetek roku 1940 nejprve zkonfiskován gestapem, poté v květnu 1945 přešel areál pod Českou národní správu a zvláštním zákonem z roku 1947 byl převeden do zemského vlastnictví. Po zrušení zemského zřízení se od ledna 1950 stal majetkem Československého státu.