I za jediné díky by má práce měla smysl

Na začátku úspěchu Jiřiny Bártové v anketě Žena regionu, jejímž cílem je zvýšit povědomí o výjimečných ženách, byl dopis jednoho ze spokojených pacientů. „Nepodepsal se, a tak dodnes nevím, kdo to byl,“ řekla vyhledávaná českokrumlovská logopedka.

Nezkoušela jste ani hádat, který z pacientů vám tímto způsobem chtěl poděkovat?

Přemýšlela jsem, kdo z nich by to mohl být, ale bylo jich takové množství, že jsem na to nepřišla. Možná se přihlásí sám, možná už se nikdy nepotkáme, nevím… Každopádně kdyby mě do soutěže nenominoval on, ale například někdo z mých kolegů či známých, zřejmě bych se jí vůbec nezúčastnila. Tohle byl ale pádný důvod.

Přejděme k vaší práci, za níž vám mnoho čtenářů serveru Denik.cz poslalo v anketě hlasy. Jak jste se k ní dostala?

Původně jsem pracovala jako zdravotní laborantka v českokrumlovské nemocnici. Práce s lidmi mě bavila, tím spíše, když jsem jim mohla pomoci. Začala jsem tedy dálkově studovat speciální pedagogiku na Karlově univerzitě, pak jsem si v oboru udělala atestaci a také doktorát.

Vzdělání si průběžně doplňuji i na různých konferencích a seminářích nejen u nás, ale také v zahraničí. V tomto oboru není o nové informace nouze, a tak je musím načerpat, aby se i pacientům v Českém Krumlově dostalo péče na nejvyšší úrovni.

Co vše vaše práce obnáší?

Klinickou logopedii mnoho lidí vnímá tak, že se zabývá pouze nápravou řeči u dětí. Logopedi ale dokáží pomoci i dětem, které mají rozštěpové a sluchové vady, trpí koktavostí, ale také dětem, jež jsou hyperaktivní – těch je v dnešní době hodně.

Mezi mé pacienty patří i školáci s výukovými problémy nebo ti, kteří se potýkají s různými dysfunkcemi, například dyslexií nebo dysgrafií. U dospělých pak léčíme stavy po úrazech, operacích mozku či takzvaných mozkových příhodách.

V těchto případech je nutné, aby terapeut byl schopen navázat s pacientem určitý vztah, a tímto způsobem mu ukázal různé cesty k uzdravení, neboť medicína není všemocná. Často jsou to pacienti, kteří se nemohou vůbec domluvit, nemohou psát, hýbat rukama či nohama, ale vnímají své okolí.

Je proto nutné takového člověka nejprve dovést k tomu, aby byl schopen komunikovat, a nemusí to být právě verbálně. Hodně přitom záleží nejen na rozsahu poranění, ale především na vůli pacienta.

Dodnes však mnoho dospělých lidí neví, že mají možnost vyhledat pomoc logopeda, který by jim pomohl s návratem do normálního života.

Jaké jsou problémy, s nimiž se na vás pacienti obracejí nejčastěji?

Jsou to hlavně různé dyslálie, kdy děti předškolního věku ještě špatně mluví, pak se jedná o těžší vady zvané dysfázie – u nich je třeba odhalit jejich příčinu. Ta může být například ve fonematickém sluchu nebo motorice mluvidel. Vhodnou terapií se ale tyto problémy dají odstranit. Časté jsou i případy koktavosti u dětí, ale i u dospělých, nebo rychlé mluvy u mládeže.

Mezi mé pacienty patří rovněž autistické děti či jedinci s různými neurologickými problémy. Je toho ale mnohem více, neboť logopedie zahrnuje celou škálu problémů týkajících se komunikace. A pokud pacientům s něčím nedokáži pomoci sama, snažím se je alespoň nasměrovat k jinému odborníkovi, který jim ukáže řešení jejich problému.

Dají se poruchy řeči odstranit jen u dětí, nebo je to možné i v pozdějším věku?

Pokud má pacient silnou vůli i dostatek trpělivosti a podaří se odhalit příčinu jeho problému, pak je možné poruchy řeči odstranit i u dospělého jedince. Měla jsem například pacientku, které bylo 21 let a naučila se správně vyslovovat „r“ a „ř“. Mnoho dospělých pacientů se ale stydí přijít, a tak o radu žádají prostřednictvím internetu. I tímto způsobem se jeden klient naučil správně vyslovovat „r“. Jak říkám, většinou to chce jen odhodlání a trpělivost.

Nahrává dnešní doba, kdou jsou děti zvyklé trávit hodně času u televize a počítače, rozvoji komunikačních problémů u předškoláků, nebo jim média naopak napomáhají v rozvoji slovní zásoby?

Počítač a internet z výchovy dětí v dnešní době úplně vyloučit nemůžemr, protože i předškoláci a školáci musejí jít s dobou. Ovšem nic se nemá přehánět, a tak stačí, když děti u počítače stráví deset dvacet minut denně.

Neměly by se ale věnovat jen hraní her, ale pracovat s různými výukovými programy. Nikdy by se však nemělo stát, že by počítač či televize nahrazovaly komunikaci s rodiči. Děti je totiž potřebují slyšet a napodobovat. A čím méně s dítětem rodiče komunikují, tím více utrpí obsahová stránka řeči u dětí. Ty pak jdou do školy a někdy ani neznají básničky nebo nejsou schopny vyprávět pohádku, zkrátka mají malou slovní zásobu. Pak je vidět rozdíl mezi dětmi, kterým se rodiče dostatečně věnují, a těmi, jejichž rodiče místo toho, aby si s dětmi povídali, jim raději pustí počítač.

V socialistickém školství se často dysfunkce u dětí přehlížely. Je v tomto směru znatelný posun?

Je pravda, že dříve se na děti, které trpěly například dyslexií či dysgrafií anebo měly problémy s grafomotorikou, hledělo pomalu tak, že patří do zvláštní školy. Jeden případ z mé praxe hovoří za vše – chlapec s dyslexií měl nastoupit do zvláštní školy. Rodičům jsem to ale nedoporučovala a on zůstal v klasické škole.

Před časem jsem potkala jeho maminku a ta mi děkovala, neboť tento chlapec úspěšně vystudoval vysokou školu. Dnes už snad každý pedagog ví, co dysfunkce jsou, jak se projevují. A když je dobrá spolupráce s učiteli, dají se tyto vady rozpoznat už v předškolním věku v mateřské škole, pak můžeme včas začít s terapií. A i když pak problémy přetrvávají, dá se dětem ve spolupráci s učiteli pomoci.

Získala jste titul Žena regionu. Komu by toto ocenění náleželo podle vás?

Myslím, že by si ho zasloužila každá žena, která chodí do práce a stará se o svoji rodinu. Ať je to logopedka, lékařka nebo uklízečka.