Novinka sobotního, již 18. Dne s handicapem v Českém Krumlově, který zažil rekordní návštěvu více než dvou stovek lidí se zdravotními průkazkami, se ujala. Dvou jízd do grafitového dolu handicapovaní návštěvníci využili bezebytku.

Návštěva dolu bylo překvapení, které do bohatého programu, v němž nechyběly již klasické prohlídky zámku, jízda na dřevěném voru po Vltavě, kulturní program na náměstí, speciální prohlídky města i vybraných muzeí a galerií, zařadili pořadatelé.

První prohlídku grafitového dolu zdravotně postižení absolvovali dopoledne, druhou odpoledne.

Na lavičkách už seděli natěšení například klienti Ústavu sociální péče pro mentálně postižené Těchobuz. „Těšíme se. V dole jsem ještě nebyl. Předtím jsme si prohlídli výstavu o Africe a taky zámek. Nejlepší byla Afrika, jsou tam dva živí krokodýli,“ usmíval se dvacetiletý František Varadi. „Já už jsem tady v Krumlově podruhý. Jednou jsem tu byl jako malý. Byli jsme taky v zámecký zahradě a u otáčka,“ říkal jedenadvacetiletý Martin Humlíček.

K tomu, že pochází z Krumlova, se hrdě hlásil muž, jemuž všichni říkali Bertík. „Jsem Krumlovák, ale už dlouho jsem tady nebyl. Odvezli mě odtud jako malého. Narodil jsem se v 59. roce. Vím, že jsme bydleli ve vesnici a měli zahradu. Máma mě dala do Opařan. Rád bych se sem vrátil.“

Když odpolední skupina asi třiceti zájemců, mezi nimi někteří na vozíčkách, vyfasovala přilby a světla a vydala se k přistavenému důlnímu vláčku, zdálo se neuvěřitelné, že by se všechny podařilo do těsných kabinek železných vagonků dostat. Ale ne nadarmo se říká, že když se chce, vše se podaří. Trpěliví asistenti ve žlutých tričkách Dne s handicapem to bravurně zvládli, a mohlo se jet.

„Pořád jsme plní sil,“ ujistili asistenti František Dufek z Českého Brodu a Josef Podaný z Teplic, oba klienti léčebny v Červeném Dvoře, kteří hlídali opuštěné invalidní vozíčky a čekali na návrat vláčku, aby invalidům pomohli zase přesednout. „Není to nijak náročné. Z Červeného Dvora je nás tu asi třicet, nás pět je nasazeno na akci důl. První jízdu jsme jeli s nimi. Po asi 3,5 kilometru dojedou dolů, vlak zastaví, ti, co mohou, vystoupí a následuje výklad průvodce, který to říká tak, aby to slyšeli i lidé ve vlaku. Přihlásili jsme se dobrovolně. Je to vítaná změna, protože o víkendu je v léčebně děsná nuda. Ovšem je tam výborný personál a pozdravujeme odsud naše terapeuty!“

„Já mám s postiženými zkušenosti, protože přítelkyně mého otce má 17letou postiženou dceru Andreu. Nevím, jestli už byli v Krumlově, ale je to možné, protože mají speciálně uzpůsobené auto a jezdí všude možně. Doma má Andrea různé vybavení jako samochod nebo rehabilitační lůžko na cvičení,“ vyprávěl další asistent z Červeného Dvora Josef Ševců.

Jízda vlakem do dolu nemusí být pro každého až taková legrace, jak se to zdá venku na sluníčku. Z těsného prostoru vagónku, velikého hlomozu, který vlak vydává, a náhlého vjezdu pod zem do neznáma a tmy někdy člověka zaplaví úzkost. „V první partě byli víc mentálně postižení a na některé uvnitř strach padl, začali docela panikařit. Zprvu se zdálo, že do vlaku už nevlezou, ale pak se přece uklidnili a už to bylo dobrý,“ líčili asistenti.

Na semaforu u výjezdu z dolu se rozsvítila zelená, a vlak byl tu. Asistenti s vozíky byli připraveni.

Na sluníčku se ocitla i malá Eliška, kterou maminka přemístila do kárky. „Kdepak, vůbec se nebála. Při jízdě zpátky dokonce na chvíli usnula,“ říkala maminka Lucie Cajzová z Českého Krumlova. „Den s handicapem jsme zkusili poprvé. Krásně vyšlo počasí,“ pochvalovala si.
Eliška je v pořádku až na své nohy. Kvůli mozkové obrně hůř chodí. Chodila vlastně jen po špičkách. Po nedávné operaci se to zlepšilo, ale maminka ví, že dcerka nikdy dokonale chodit nebude. „Hlavní je, že chodí a mentálně je v pořádku,“ zdůraznila.

Ve vlaku zpět si zdřímla i čtyřletá Janička, která doprovázela svého invalidního tatínka Radomíra Přibyla. Teď sice bydlí v Praze, ale je to Krumlovák. Dokonce jeden ze zakladatelů krumlovského Dne s handicapem. „Po revoluci jsme chtěli pro vozíčkáře ve městě neco změnit. Ale v historickém městě je to s odstraňováním bariér těžké. Tak jsme vymysleli tuhle akci. Kde nejde nic pro vozíčkáře udělat, musí nastoupit ruce. Dobrovolní asistenci jsou velká pomoc, silné ruce pomohou překlenout bariéry.“

Pro zaměstnance grafitového dolu nebyla návštěva handicapovaných nic nového. „Zkušenost jsme učinili loni s Arpidou. Její klienti tehdy absolvovali celou prohlídku, ale trvala tři hodiny. To by dnes nebylo možné, navíc je to i pro návštěvníky únavné,“ řekl majitel dolu Viktor Weis. „Dnešní půlhodinové prohlídky jsou ideální. Zvládli to všichni. Pokud bude zájem, bude prohlídka příště zase.“

Den s handicapem se náramně vyvedl. Jak až, hlavní pořadatel Kiwanis klub teprve vyhodnotí.