Jedním takovým příkladem je neuvěřitelné nasazení a semknutost obyvatel měst, kterými ke konci války projížděl poslední transport smrti. Na strastiplnou cestu se vydal z koncentračního tábora v Litoměřicích 20. dubna 1945. Tisícovky vězňů byly namačkány v 77 otevřených nákladních vagonech a hlídány příslušníky německé armády i SS. Přestože bylo území, kudy vlak jel, stále ještě okupováno Němci, Češi nenechali vlak projet jen tak. Všude, kde zastavil, na něj čekalo množství místních lidí, kteří se navzdory tomu, jak to bylo nebezpečné, snažili všemožně vězňům pomoci. Železničáři se pokoušeli vlak ve stanicích vždy co nejdéle zdržet, jakmile se transport znovu vydal na cestu, běžela o tom zpráva dopředu. Lidé na něj čekali s připraveným jídlem a v Roztokách u Prahy se jim dokonce podařilo pomo-ci k útěku 300 vězňům. Pomoc vězňům podél trati byla masová. V Holešovicích-Bubnech už uteklo dokonce kolem tisícovky vězňů, které lidé skryli ve svých domech. A u Výhně nedaleko Velešína cesta transportu definitivně skončila. Vlak byl 8. května s pomocí železničářů a Vlasovců osvobozen.
Stejnou solidaritu a maximální ochotu pomoci druhým – navzdory názorům pesimistů, jak jsme k sobě navzájem lhostejní – Češi ale prokázali a prokazují i nadále. Třeba při sametové revoluci, během povodně v roce 2002 a zažíváme to znovu i nyní, v době pandemie koronaviru. Je skvělé vědět, že když jde do tuhého a o zásadní věc, semkneme se a táhneme za jeden provaz. Za to obdiv a velké díky Vám všem takovým!