Zmíněný vlak vyjel z Litoměřic směrem na jih a po několika zastávkách dorazil 30. dubna do Prahy. Tam se asi tisícovce vězňů (vesměs Čechů) podařilo z vlaku uprchnout. Transport dále pokračoval na České Budějovice a v Benešově k němu byly připojeny další vagóny, vezoucí vězně z likvidovaných lágrů na Benešovsku, jako Olbramovice,Vrchotovy Janovice, Hradišťko.

8. května ráno byl na železniční stanici Velešín ohlášen odjezd vlaku z Č. Budějovic směrem do Kaplice. Vlak se zastavil v Kam. Újezdu a později pokračoval do Velešína. Pomalou jízdou pokračoval k Výhni, kde ale vzhledem ke stoupání téměř zastavil. Železničáři odpojili postrkovou lokomotivu a vlak byl definitivně znehybněn. Vše se dělo za dohledu vojáků Ruské osvobozenecké armády (ROA-vlasovců), jejichž 2. divize se v počtu kolem 13 tisíc mužů a žen pohybovala v prostoru Benešov nad Černou, Kaplice, Sv. Ján nad Malší a dále k hranici.

Osvobození Velešína v květnových dnech roku 1945.
Jak jsme žili: Osvobození Velešína americkou a Rudou armádou

S jejich generálem už dva dny před tím velešínská Národní strážní garda sjednala dohodu, podle níž ROA zasáhne, pokud k Velešínu vyrazí trestná výprava esesáků od Kaplice. Gardisté z Velešína totiž odzbrojili u Strahova něm. vojáky a hochy z Hitlerjugend.

Ze stojícího vlaku uprchli němečtí dozorci, snažili se získat převleky a zmizet. Volní vězni se počali rozbíhat od vlaku všemi směry, hlavně pak ke Kaplici. Čeští odbojáři se snažili vracet je k Velešínu, ovšem dařilo se to jen částečně. Transport pak začal zvolna couvat zpět na velešínské nádraží, kde se místní občané hned ujali zesláblých a a nemocných vězňů. V jídelně závodu Jikov byli vězni postupně nasyceni, zbaveni zavšivených oděvů a lékaři Zdeněk Tutter a Josef Sezemský organizovali odvoz nejubožejších do improvizované nemocnice. Potraviny byly částečně získány ze zásobovacího vlaku v K. Újezdu.

Na náměstí. Projevy mohou začít.
Jak jsme žili: Slavit Svátek práce prvomájovým průvodem byla povinnost. I

Velešínští občané se ve velkém počtu zapojili do péče o vězně Francouze, Belgičany, Poláky, Maďary, Ukrajince a Čechy. A to bez ohledu na mezi vězni rozšířený skvrnitý tyfus. Tomu pak při zachraňování podlehla Růžena Růžičková, vdova po velešínském učiteli, jehož umučili nacisté. Dvě tisícovky vězňů byly rozmisťovány postupně po okolí do Římova, Netřebic, Holkova, Chodče, K. Újezdu, Markvartic. Denně pak bylo auty a na povozech odváženo kolem tří set pohybu schopných vězňů do Č. Budějovic. Bohužel, z vlaku bylo vyneseno 11 mrtvých vězňů (byla známa jen jejich čísla), kteří byli ve středu 9. května, spolu se dvěma ruskými vojáky zajatci pohřbeni na velešínském hřbitově.

Tentýž den dopoledne se ve Velešíně objevili první američtí vojáci a v noci na následující den dorazila do městyse od Strážkovic první průzkumná hlídka rudoarmějců, zaprášených a velmi unavených. Další dorazili během dne a utábořili se východně od Velešína. Došlo k jednání mezi zástupci obou armád a nato byla určena linie dotyku demarkační čára, nacházející se západně od obce. Velešín se stal v dalších dnech místem radosti nad osvobozením a šťastní lidé děkovali spojeneckým vojákům. Současně všichni želeli obětí nevinných vězňů i místních občanů, jež zahynuli během nacistické okupace.

Pavel Mörtl