Hradní majitel poutníka přivítal a nabídnul mu nocleh, což vyčerpaný muž samozřejmě neodmítnul. Rytíř, který hrad obýval, byl ale ve svém nitru zlý a krutý, což stařec velice rychle rozpoznal. Pán se choval hrubě a násilně k poddaným, kterými opovrhoval.

Poutník nehodlal takovému zacházení přihlížet a pustil si pusu našpacír. Tím udělal osudnou chybu, kterou si podepsal vlastní rozsudek.

„Musíš se polepšit. Jinak poznáš spravedlivý soud,“ varoval rytíře. Jenomže ten se nenechal zastrašit a rozzuřeně hodil staříka do temného sklepení svého hradu.

Hned po přistání na ledové zemině muž poznal, že ve sklepě není sám. Všude lezli jedovatí hadi, štíři, mloci, ropuchy a samozřejmě krysy. Hrozivá havěť neváhala a pustila se do hodování. Poutník zemřel hrozivou smrtí.

Konečná to ale byla i pro samotného rytíře. Jeho zvířecí podnájemníci se už nehodlali schovávat pod hradem a vyrazili na světlo. Chtěli obsadit celý hrad a pomstít se jeho pánovi za jeho krutost a bezcitnost. Celá rodina rytíře a všichni poddání okamžitě utekli.

Ne však paličatý hradní pán. Ten čekal, až si pro něj havěť přijde. A dočkal se. Havěť muže zaživa sežrala. Zemřel tedy stejnou smrtí jako jeho poslední oběť. Od té doby byl Louzek neobydlen, a chátral. Duše rytíře na něm ještě dnes bloudí a úpí. Vysvobození se žádné nenabízí.